Poprchává celou noc. Když v 6:50 vyrážíme, už jen mrholí. Všude kolem se válí mlha. Jdeme po Camino France, jen v protisměru, ale dobře to tu poznávám. Přejdeme průsmyk Port de Cize (1.430 m.n.m), zvaný téže Col Lepoede a za ním v osm posnídáme v nouzovém přístřešku.
Zase hrajeme hru ze včerejška: podle čí mapy půjdeme tentokrát. Občas je to divoký. Často se motáme mimo jakékoli stezky, viditelnost minimální připomíná mi to Skotsko. Chvílemi si odpočineme na asfaltové cestě.
Potkáváme kluka z Colorada (32, Denver), který prý již roky cestuje po jižní Americe, Španělsku a Francii. Zajímavý je, že jeho angličtina má silný francouzský akcent, ale ten se mu během pěti minut vytratí. Informuje nás, že kousek před vesnici Irati je kemp, který je sice mimo provoz, ale jsou tam funkční sprchy. Tak nejsem z civilizace ještě tak dlouho, abych necítil, že už sprchu opravdu potřebuju.
Naklesáme na nějakých 720 m.n.m a po bahnité pěšince prudce stoupáme na Col d’Erozzate (1.076 m.n.m.). Viditelnost je stále malá a v jednu chvíli ztratím s Didierem kontakt. Po pěti minutách čekání na něj volám, odpoví, že je ok. Po dalších pěti minutách se situace opakuje. Až po čtvrt hodině se k mé úlevě objeví. Prý si vyléval vodu z bot. Není zvyklý chodit v mokrých botách a má goratexový Merelly, ze kterých mu voda sama neodteče. Za vrcholem se zase spouštíme do údolí k potoku Xurrustako Erreka. Cestou se chceme zastavit ve dvou přístřešcích vyznačených na mapě, ale oba jsou zavřené, respektive bydlejí v nich koně, takže na oběd v nich není ani pomyšlení. Občas procházíme vyšším porostem a pak je mokré i to, co bylo zatím jen vlhké.
Podél potoka pokračujeme asi 2 km. Ve 14:00 se na chvíli roztrhnou mraky a my využijeme slunce k obědu a sušení.
A pak znova do kopce, cestou necestou. Žádná pěšina, sami si vytváříme serpentiny ve výšlapu na vrchol.
Zase se dostáváme do mraků. Po náročnějším hodinovém výstupu mineme vrchol Urkulu a procházíme průsmykem vedle něj (1.190 m.n.m.). Při nástupu na kopec Okhabe (1.466 m.n.m.) potkáme jednu dvojici – Stephanii (31, Švýcarsko) a Daniela (32, Olomouc). Hledáme si vlastní cestu, každá dvojice jinde a pak se konečně definitivně roztrhnou mraky.
Když se dostane na druhou stranu na silnici, odoláme lákání večeře v hospodě Chalet Pédro, žene nad vidina možné sprchy v kempu. Před námi je poslední stoupání o 200 metrů, ale na Didiera už je to dnes moc a tak zůstává na silnici a kopec do raději obejde.
Jak se blížím k Irati, slyším víc a víc divokou muziku. Začínám se bát, že se v kempu odehrává festival etnické hudby a muzikanti právě dosahují extatických vrcholů. Až po chvíli mi dojde, že jsou to zvonce pasoucích se krav.
Kemp není prázdný jak jsme očekávali, je normálně v provozu, ale lidí je to poskrovnu. Co tu ale je je teplá voda!! Přepírám si v ruce oblečení a pak rychle pod sprchu. Dorazil i Didier. Po večeři prohlížíme mapy na další tři dny. Zítra ráno se už rozdělíme. V Lescun ho bude čekat příští sobotu žena a já bych tam chtěl být za tři dny. Navíc je zvyklý chodit menší denní dávky. Možná si tu dá zítra zero day. Já trochu váhám, zítra bych se měl prvně dostat na hřeben nad 2.000 metrů a předpověď počasí není moc příznivá. Uvidím, nechám to na ráno. Kdyby měla v noci přijít slibovaná bouřka, tak bych tu třeba taky den zůstal. Spát jdeme až po desáté.
32 km (celkem 124 km)
Jako koňáka by mě docela zajímalo, na co ty koně mají?
Raději po tom moc nepátrám. Chovají je na stejných pastvinách jako krávy, přibližně ve stejném množství… Třeba bych se dozvěděl něco, co nechci vědět.