HRP 2. den

Posted on

V noci jsem neustále probouzen zvonci okolo pasoucích se koní. Mám pocit, že se všichni rozhodli přestěhovat se ke mně. Když jsou tak na 5 metrů, zní to, jako by místo zvonců měli na krku konve a pánvičky. Většinou stačí posvítit na ně čelovkou a rozutečou se. Ale za půl hodiny jsou zpátky. Stejně je to psina: když jsou kolem medvědi, spím jako zařezanej a koně mi spát nedají…

Vstávám v 6:10 a za půl hodiny šlapu. Pode mnou se válejí mraky. Pokračuji v prudkém stoupání na La Rhune (950 m.n.m.), na 3 km naberu 500 metrů. Kolem se kromě koní popásá i spousta ovcí a koz.

Nahoře se moc dlouho nezdržím. Je tu několik baráků a stará lanovka. Raději pokračuji dál. Míjím spáče v hamce, to mne vždy potěší, přestože sám ji používám pouze pro domácí výšlapy.

Když tudy šla před dvěma lety Wired (https://www.walkingwithwired.com/), viděla na východním svahu spoustu jmen vyskladaných z kamenů. Dnes tam jsou už pouhé zbytky.

Po pár stech metrech usedám k prameni, snídám a koukám do údolí stále zakrytého mraky.

Pokračuji prudkým sestupem, trochu se motám, protože různých cestiček je tu spousta. V jedenáct konečně dojdu o 680 metrů níže do údolí k baru v Col de Lizuniaga, kde spousta lidí tráví první noc na cestě (dá se spát i na placku před ním).

Pěšina se změní v kamenitou cestu a zase, tentokrát už mírně, stoupám. Kolem se to hemží cyklisty. Kolem jedenácté míjím hospodu, ale já ještě nemám hlad. Zhruba na hodiny se dostávám do mraků.

Pořád je kolem spousta koní s těmi jejich brutálními zvoncy.

V půl jedné narazím na placek, kde je vyvedená voda a dva piknikové stoly. Vařím si oběd. Přidá se ke mně jedna baskická dvojice, ale nevládneme společným jazykem. Ta trocha španělštiny co jsem uměl se mi vykouřila z hlavy. Tohle mi tu bude asi scházet. Baví mne, když si můžu při setkání se spoluchodci povykládat. Ale tady budu mít asi smůlu.

I nadále je cesta příjemná, dokonce míň pálí slunce (30°C místo 35°C). Jen pořád nedokážu odhadnout kolik vody mám nosit. Totiž zdroje jsou v mapě značeny dost sporadicky, takže nosím tak 3 litrů, ale je to zbytečně moc. Většinou narazím na nečekaný zdroj dřív, než spotřebuji půlku…

Odpoledneu se HRP na španělské straně spojí s GR11. A zase je cesta dobře značená. I tady cestu lemuje spousta vojenských bunkrů.

Mým dnešním cílem je městečko Elizondo. Posledních 7 km k němu prudce klesám. Z dálky mám pocit, že to je moderní paneláková zástavba, ale když dojdu blíž zjistím, ze všechny baráky jsou jen důsledně nabílené. Docházím do něj v šest. Projdu se ulicemi, prohlédnu si kostel a zapadnu do nejplnějšího baru (to je vždy nesporné znamení, že to tam funguje).

Dám si tam dvě bramborové tortilly. Po téhle místní specialitě se mi stýskalo. Po sedmé město opouštím, chci se vyspat na prvním rovném placku za ním. Samozřejmě že cesta z města vede do kopce. Jako vždy, když stoupám s plným břichem, sunu se velmi pomalu. Po 2,5 km konečně zahlédnu vhodné místo asi 50 metrů od cesty. Evidentně jsem nebyl první s tímto záměrem. Už to stanuje Julian (24, Baskicko). Těším se, že pokecáme, ale zase nenajdeme společný jazyk. Stelu si o kousek dál pod širákem. Když jsem v půlce svých večerních rituálů, dorazí ještě dvě holky které mluví… Česky! Tereza (23, Trutnov) a Babet (24, Mladá Boleslav) studují v Olomouci rekreologii, takže tím že jdou GR11 jsou vlastně na studijní cestě.

Jdou „na těžko“, chodí tak 20 km denně , ale dost si to užívají. Babet navíc v Bilbau studovala v rámci Erasmu, takže to tu celkem dobře zná. Holky si taky ustelou pod širákem. Obávám se, že tohle Španělé ani Francouzi příliš neprovozují. V půl jedenácté si přejeme dobrou noc.

37 km (celkem 63 km)

7 Replies to “HRP 2. den”

  1. Ahoj tady Babet 😉 nemáš prosím jinou fotku, kde nevypadam tak nějak trojbradnatě? Děkuji , šťastnou cestu

    1. Kde sehnat tričko co máte na fotce??? Jedná se o nějaký projekt či nějaká podpora??? Díky

Přidat komentář