CDT 69. den

Budím se s nepříjemným pocitem, který už jsem dlouho nezažil. Do nosu mne štípe kouř spáleného lesa. Obávám se, že už si nikdy neužiju vůni ohníčku. Ten pocit obav, že se jsem poblíž požáru, už mi asi zůstane. Vstávám a hned si musím nasadit head net, komáři útočí od samotného začatku dne. Naštěstí jakmile se rozejdu, zůstávají za mnou. V 5:40 míjím Walkie Talkieho stan.

Snídám v sedm, WalkieTalkie mne dochází, dál jdeme spolu. Je hoden svého jména, dobře se s ním povídá (čti hodně povídá) a jeho britský akcent je mým uším velmi příjemný.

Dovídám se, že slouží jako námořník v loďstvu Jejího Veličenstva. Pohlédnu na něj v neskonalé úctě: “Tak to musíš bejt hrozně dobrej v navigaci!” “Eee… To je věc těch paňáců na můstku. A tam já se dostanu jen když jdu pro klíče od lodního baru…”

Kouř požáru je stále intenzivní a viditelný po okolí. Proto když se dostanu na datový signál, nechám Walkie Talkieho jít a na netu zjišťuji, kde to hoří.

Grand Lake! Takže mi zase hoří za patama. Vždyť tam jsem byl ani ne pět dní zpátky. Celé vyschlé Coloredo je dnes jedna ohromná krabička zápalek, která čeká na jednu jiskru, aby vzplanula. Paradoxně občas přejdu po nějakých zbytcích sněhu, kterého je letos, na neštěstí pro tento stát, žalostně málo. Málo sněhu = málo vláhy = větší šance na oheň.

Stále mírně nastoupávám. Po obědě ve dvanáct znovu potkávám Walkie Talkieho a společně přecházíme poslední colorádský hřeben (asi 3.600 m.n.m.)

Je to naše finální loučení s tímto státem. Od zítřka nás čeká Wyoming a to bude úplně jiná písnička. Hřeben na kterém míjíme Lost Ranger Peak je mírný, takový kulaťoučký, posetý spoustou menších či větších kamenů.

Při cestě dolů zůstávám pozadu, levé koleno zase pěkně bolí. A já se potřebuji dostat o 1.170 metrů níž. Holt musím pomalu.

Potkávám v protisměru Jima (68, Nové Mexiko), začínal jako my v Crazy Cooku, ale pak kvůli požárům v Novém Mexiku (Ghost Ranch) přeskočil do Wyomingu a vrací se zpět. Mrzí mne, že mu musím říct, že jde vstříc dalšímu ohni.

Abych si ještě víc připomněl, že i tady hořívá, jdu spáleným územím. Některé stromy jsou duté, vyhořelé zevnitř a jak fouká vítr (2-3 Bf) znějí jako ohromné píšťaly. Kakafonie hororových varhan. Poprvé lituji, že sebou nenesu nic, čím bych to mohl pořádně nahrát.

Les se znovu zazelená, ještě jednou potkám Walkie Talkieho, abych ho kvůli dobírání vody po půl hodině definitivně ztratil. Dvakrát špatně odbočím, ale vždy se rychle vrátím. V 19:15 přecházím po mostě řeku Middle Fork Elk River a půl míle dál (míle 1.503,4) si nacházím vedle lesní silnice plácek ke spaní. Komárů je tu dnes výrazně méně, pouze pár krvechtivých jedinců. Usínám před desátou, psaní deníku nechávám cele na noc. Většinou se teď na to už budím sám od sebe v půl jedné.

47 km (celkem 2.198 km)