V noci jsem si všiml, jak všichni pokašláváme. Jestli to byla reakce na kouř z požáru, nebo zda to je jen přání otcem myšlenky, těžko říct. Daleko podivnější bylo, že od 2:00 na celé kolo zpíval skřivan. Tak pravda, noc byla velmi jasná, měsíc byl takové malé slunce, ale stejně to bylo zvláštní. Vstáváme do velké zimy. Teda teploměr ukazuje 0°C, ale fičí tak, že vůbec poprvé vyrážím v péřovce a s tlustými rukavicemi (6:00). A to přesto, že začínáme ostrým stoupáním.
Obé sundám až ve chvíli, kdy se nad kopce vyhoupne slunce. Z počátku mám pocit, jako Guliver procházející obří zvětšeninou golfového hřiště.
Pak bystré oko Sáry zahlédne něco, co bychom takhle na jihu rozhodně nečekali. V jednom dolíku se spokojeně pásli tři losi. A úplně nás ignorovali. Jakoby tyhle ohromné krávy dobře věděly, jakou nad námi mají fyzickou převahu. Vydržíme se na ně koukat skoro 15 minut.
Okolí se kolem bez ustání mění. Obří skotské golfové hřiště vystřídá opět alpská krajina.
V osm usedáme na stráň dlouho koukáme do kraje. Shodujeme se na tom, jak jsme rádi, že jsme se nenechali odradit zkazkama o neprostupnosti San Juanské smyčky. Skutečnost nemohla být této poplašné zprávě vzdálenější. Hrozně bych litoval toho, kdybych celou tuhle parádu minulého týdne přeskočil. I třeba jen dnešní ráno. To byl zážitek srovnatelný s týdenní dovolenou ve Švýcarsku.
Přehoupneme se přes hřeben a scházíme se dolů širokým údolím. S překvapením zjišťujeme, že ubývá tekoucí vody.
Další stoupání už má vysloveně pouštni charakter. Procházíme kolem několika rozpadlých chatrčí svědčících o důlní činnosti let minulých.
Potkáváme několik běžců z nedalekého Lake City, do kterého máme zítra namířeno, trénujících na blížící se maraton. Jako maraton v tomhle terénu a téhle výšce??? Colorado je známé tím, že je plné střelených sportovních a outdoorově orientovaných lidí. Mezi běžci je i Lucky, zasloužilý thru hiker, původem z Irska, Provozuje dole ve městě hostel, prý ať se u něj stavíme, až dorazíme, že se o nás dobře postará. To jsme stejně měli na základě doporužení z Yogi’s booku v úmyslu.
V jednu usedáme za malou skalkou (stále tu fičí) k obědu. Ale Sarah se po deseti minutách zvedá, že by vlastně chtěla dorazit do města už dnes a než stačíme zareagovat, mizí v dáli.
S Down Timem držíme standardní hodinovou siestu a pak vyrážíme také.
Krajina se opět změní. Teď jsou to dlouhé stepní pláně.
Pomalu, ale jistě začínáme klesat. Pláň se změní v les, už jsme málem zapomněli, jak vlastně vypadá.
Ve čtyři jsme na míli 970,3 poblíž Colorado Trail Yurty, ve které může člověk přespat a kde jsme dnes chtěli skončit. Ale až doposud to bylo lehké a my cítíme, že bychom ještě pokračovali. Navíc Down Time zvažuje, že by možná i on dojel do města už dnes. Před pár dny si rozškrábl achilovku, dostal se mu tam nějakej bordel a ošklivě mu to nateklo. Takže by to mohl začít s kurýrováním o půl dne dřív. Mě se takhle navečer do města nechce, ale půjdu s ním k Highway 149, která do města vede a přespím někde poblíž.
A pak přišlo to co včera. Vítr k nám přináší kouř spáleného lesa, který vzápěti zahaluje celé okolí. Je to ještě intenzivnější, špatně se v tom dýchá, štípe to v očích.
Mám pocit, že nám musí hořet za patama a ne ve vzdáleném Durangu. Teď už šlapeme po polní silnici pro jeepy, Down Time nasazuje ostřejší tempo, už je definitivně rozhodnut pro město a mizí mi pomalu z dohledu. Když už jsem sám asi mili od silnice objevím tři zaparkované vozy. Nápis BLM FIRE na největším z nich mne znervózní.
O deset minut později mne v jeepu předjedou úplně černí požárníci. V 19:10 docházím k parkovišti na trailheadu Spring Creek Pass u Highway 149 (míle 978,9 – 3.324 m.n.m.), kde zrovna jedna dobrovolnice rozdává unaveným hasičům večeři. Dám se s ní do řeči a sdělí mi, že tu vypukl další, lokální požár. Ale ten že už mají pod kontrolou. Všechen ten kouř a smrad skutečně pochází až z Duranga, takže tu prý klidně můžu přespat, že je to bezpečné. Taky mne informuje, že Down Time před chvílí chytil stopa do města.
Přecházím silnici a nacházím si mezi stromy plácek k noclehu. Je to vlastně po 42 dnech co jsem na trailu první noc, kdy kolem nebudu mít žádného spolunocležníka. A vlastně mi to hrozně vyhovuje. Oblékám důvěrně známý kabát. Jako bych takhle měl mnohem intimnější vztah s okolní přírodou. Až teď mi dochází, že mi tenhle aspekt trailu vlastně chyběl. Ono obojí má své. Teď si zase chvíli budu užívat tento způsob. Už se na to těším.
Vařím si večeři a koukám na oblohu. Trochu cynicky si říkám, že jednu věc nemůžu lesním požárům upřít. Způsobují epické západy slunce. Zítra si přispím. Nedělní provoz na silnici, kde i teď projede tak jedno auto za pět minut, nebude asi v brzkých hodinách nijak závratný.
41 km (celkem 1.398 km)