Nepršelo dlouho, ale déšť se několikrát vrátil. Nespěcháme s balením. Máme to jen míli k hranici a pak další tři ke Cumbres Pass, odkud budeme stopovat do Chamy. Takže se děláme dlouhou první snídani. Druhá bude ve městě.
A protože je to svým způsobem slavnostní okamžik, chceme překročit hranici společně. Vyrážíme o hodinu později než obyčejně a po dvaceti minutách (a dvacetidevíti předcházejících dnech) přecházíme hranici Nového Mexika a Colorada. Děláme si hromadnou fotku. Radost na ní není hraná. Do teď to byla paráda a to nejlepší teprve příjde.
Jdeme ještě hodinu a Colorado nás vítá důstojným výhledem.
Cestou narazíme na první trail magic tohoto státu – snack tree – strom ověšený dobrotami jako vánoční stromek. Podělíme se o jeden pytlík křupek.
V Cumbers Pass se roztáhneme po silnici mířící do Chamy. Ta leží o 12 mil dál, ještě v Novém Mexiku. Jezdí tu jedno auto za čtvrt hodiny. Abych zvýšil šance, přesunu se o dvě zatáčky níž z kopce na rovinku a za pět minut mi skutečně zastaví auto. Z protisměru. Manželský pár mi sděluje, že háže hikery z města na trail a že mne naberou cestou zpátky. Naberou nás nakonec všechny.
Dvanáct mil ujedeme jako nic a Ralph a Wendy, dva trail angels, kteří nás vzali, nás vykládají před poštou. Aniž bych zmiňoval odkud jsem vyprávějí, jak takhle vozí z průsmyku do města každý rok lidi z celého světa. Že u nich dokonce před dvěmi lety přenocovával jeden pár až z exotické České Republiky. A ukáže se, že to nebyl nikdo jiný, než moji kamarádi Petr a Olga K. (Footprint a Lola)! Hned to volám Petrovi na AT a Olze do Čech. Svět téhle komunity je opravdu malej.
Já si na poště vyzvednu balíček, který mi tam poslali moji přátele Carrie a Marc, dvojice ze skupiny přírodovědců, která mne před dvěma roky vzala v South Lake Tahoe k sobě na noc. Před pár dny dokonce Chamou projížděli, tak mi alespoň takto poslali milý pozdrav s malým přilepšením na cestu. A s poučení, jak se zachovat při setkání s medvědem. Konečně se cítím kvalifikován. Teda podobně poučen už jsem byl i předtím. Člověk se prý nemusí o nic starat. Medvěd se o vše postará sám…
Jdeme na vytouženou snídani do Box Car Cafe. Teda spíš snídaně. Každej spořádáme dvě. Potkáme tam i Robin, už se zdá být v pořádku. Parťáka ji teď dělá Hot Water (35, Montana). Střevní problémy prý pro změnu postihli Blasta. Že je to tak kruté, že není schopen udělat krok delší než 30 cm. To mne jen utvrzuje v tom, že člověk tu musí ošetřit i ten zdánlivě nejčistší zdroj pitné vody.
Po snídani nás Ralph a Wendy hodí do Motelu Y, který je vyhlášen jako extrémně hikers friendly. Je to sice jen 1,5 míle daleko, ale nedali jinak. Definitivně se rozhodujeme, že zítra nikam nepůjdeme, bereme si první zero day. Na horách se čerti žení. A já oficiálně přejmenovávám náš “Team No Zero” na “From Break To Break.”
Motel je nám opravdu vstřícný, dostáváme CDT slevu. Čekal jsem, že to bude jako obvykle malý pokoj se dvěma velkejma postelema, na které se vmáčkneme čtyři, ale nemohl jsem se mýlit víc. Dostáváme třípokoják s kuchyňkou a každý vlastní postel. Za 35$ za dvě noce na hlavu? Fantastický.
Pereme oblečení, všichni se podělíme o jednu pračku v nedalekém autokempu.
Sprchujem se, někteří i dvakrát za sebou. Využíváme kuchyňky a bežíme naproti do krámu nakoupit “skutečné” potraviny. A pak neustále něco kuchtíme. Já nám udělám hrnec leča, jen se po něm zapráší.
Venku je zatím nevlídně. Vítr až 5 Bf, poprchává. A při pohledu na hory jsme rádi, že jsme si na zítřek vzali oddechový čas.
Zbytek dne už se věnujeme jen jídlu, polehávání, jídlu, doobjednávání horské výbavy na poslední chvíli (stejně jako dva roky nazpátek odolám panice, že si musím koupit cepín), jídlu, komunikaci s domovem a pak ještě jídlu. To by bylo, abychom ztracenou tukovou vrstvu nezískali nazpět. Teď ji teprve budeme potřebovat!
Taky se věnujeme péči o tělo a já definitivně přicházím o nehet na palci pravé nohy. Ten na levé má sice taky na mále, ale ještě drží.
Kromě občasných výletů do krámu pro další ingredience už dnes motel neopustíme. Jedinou vadou na kráse je, že se večer udělá Sáře špatně. Asi přemíra jídla, možná tomu přispěl i pohled na můj odpadlý nehet. Nicméně zítra máme den na to, dát se pořádně dohromady a tak se i jí doufáme udělá lépe. Spát jdeme až kolem desáté.
6 km (celkem 1.095 km)
To je euforie! Tradičně nakažlivá, mentálně se při čtení vždycky přestěhuju za váma a vypnu český svět. Gratuluju k dosažení hranic a no zero po celej měsíc. Tím, že se no zero nevztahuje na deník:), považuju ho za vás, i vzhledem k počasí, za vrcholně žádoucí. Rady, jak na medvědy, moc pěkný…Jinak opravdu obdivuju Tvůj morál v psaní deníku. Mně by po těch ušlapanejch mílích za den slezly nehty už jen z toho budíku, co si dáváš, abys ho dopsal. Stojí to za to: díky a krásný Colorado!
Potvrzuji a připojuji se pozdravem z Jihu Čech. Přeji všem nabrat hodně sil. Ať se Vám dobře šlape!
Ten upadlej nehet mi připomíná šupinu pro štěstí z vánočního kapra … čímž tedy nechci naznačovat, že by se měl nosit všude s sebou.
Krásně píšeš, Jakube, máš velkej dar nás všechny vzít s sebou. Děkuju.
Blahopřeji k překročení hranic! Colorado je úžasný a vy ho teď zažijete ještě stokrát intimněji, než jak ho znám já! Hrozně moc vám to přeji (a hrozně závidím!) !
Tak ať se vám dobře s bezpečně šlape a tobě, Kubo, o trošku rychleji než těm ostatním… až potkáte medvěda… 😉😉😘
Jakube, před dvěma lety jsem prožívala s Petrem a Olčou každý jejich krok. Dnes mne poznámka o odvozu stejnými lidmi, jako tehdy hostili je upřímně dojala. K slzám. Čtu každý zápis a děkuji. Přeji lehký krok vám všem tam v Coloradu.