V půl sedmé slyšíme zvenku halas party, která odjíždí dnešním shuttlem k hranici. Závidíme jim. Už bychom jeli taky. Ale musíme ještě něco dokoupit a rozeslat balíky se zásobami. Kdybychom tak mohli vyrazit už zítra…
U snídaně si povídáme s těmi, kteří už za sebou mají prvních 80 mil (trail Lordsburgem prochází). Je tu tak deset lidí, zhruba půlka nás svůj start teprve čeká.
Připravujeme si balíky. Posíláme tři. Dva přímo na trail: Pie Town (6 dní jídla) a Ghost Ranch (4 dní jídla+výbava na sníh). Zbytek map posíláme kamarádovi Sáry do Colorada. Část si u něj vyzvedneme, část nám pošle dál na trail.
Já pak ještě posílám další dva drobné balíčky. Moji knížku o Pacific Crest Trailu do archivu PCTA a pár věcí pro Petra K. (aka Footprinta), který právě šlape Appalachian Trail na východním pobřeží. Dostává díky počasí docela zabrat (viz nalehko.com), tak jsem mu dovezl pár doplňků do výbavy z domova.
Ještě zaběhnem do krámu (po té, co jsme vyplundrovali první hiker box) a pak na poštu. Už to znám z minula a tak mě nepřekvapí, že jsou tam strašně ochotní, pomáhají nám s balením a vybírají nám nejlevnější variantu odeslání.
Zatímco na poště balíme, zazvoní mi telefon. Volá mi Top Notch, můj první parťák z PCT. Od včerejška se mu snažím dovolat, vím že se na CDT taky chystá. Když se ho ptám kde je, povídá, že zrovna dorazil po čtyřech dnech chůze do Lordsburgu! Takže se půl hodiny nato opět shledáváme.
Sedíme pak v lodgi a vyprávíme si, co nás minulé dva roky potkalo (přestože jsme byli celou dobu v kontaktu). Žvaníme i s ostatními hikery, je tu drtivá převaha evropanů.
Stále víc nás mrzí, že nemůžeme vyrazit už zítra. K jižnímu monumentu (oficiálnímu začátku trailu) nevede žádná silnice. Nedá se tam dojet autobusem, ani dostopovat. Jediná možnost je využít jednoho ze shuttlů, které tu pro CDT hikery fungují. Jeden provozuje CDTC (CDT Coalition – obdoba PCTA) a druhý trail angeles říkající si Buddy Backpackers. My máme rezervaci do prvního z nich a to až na neděli. Zkoušíme vytelefonovat, jestli třeba někdo nezrušil zítřejší rezervaci, ale máme smůlu, i zítřek strávíme zde. Alespoň že je tu Top Notch a bere si Zero Day. To mi po čtyřech dnech na cestě přijde jako velký luxus, ale on ví nejlíp, co je pro něj dobrý. My se chceme zero dnům pokud možno vyhnout. Dokonce jsme přijali jméno „Team No Zero„. Ale zítra budu za Top Notchovu přítomnost vděčný.
Není co dělat, tak si dáváme odpoledního šlofíka, stále se mne drží jet leg.
V osm si znovu sedáme s veškerým osazenstvem, ukazuje se, že skoro všichni šli PCT 2016.
Vzpomínáme na společné známé, místa kde jsme byli, události z „našeho ročníku“, sdílíme očekávání. V půl desáté sešlost rozpouštíme. Se Sárou balíme batohy – chceme ráno zkusit, jestli se přece jen neuvolní místo v shuttlu. Šance je malá, praktický všichni, kteří mají zítra jet, jsou zde. Ale zkusit to musíme.