Vstává se mi o něco hůř, uprostřed lesa je déle tma, ale i tak v 5:45 pokračuji v cestě. Z lesa se dostávám do otevřeného terénu a pěkně mne profukuje svěží vítr.
V půl osmé překračuji silnici 701 a za půl hodiny stojím před domkem přátel Lydie a Arthura. V domě klid, telefon mi neberou. Buď spí spánkem spravedlivých, nebo už odjeli do porodnice, čekají rodinný přírůstek každým dnem. Pravda je, že jsem hlásil příchod na desátou.
Po půl hodině se zvednu k odchodu, aby se mi po dalších 20ti minutách rozezvonil telelefon: doma jsou, vracím se. Dostanu čaj, snídani a možnost osprchovat se. To poslední vítám nejvíc. Povídáme si o všem možném, o tom jak se žije Američanovi a Češce ve Skotsku, o všemožném způsobu cestování… Je to moc milý. Po půldruhé hodině poděkuji za pohostinost a valím dál.
Ve roztomilém městečku West Linton neodolám vůni kávy a tak se ješte chvíli zdržím v místním pubu, který by v Praze mohl být vydáván za velmi luxusní kavárnu. Připadám si tu se svým hiker trash vzhledem nepatřičně a ostatním asi taky. Asi se blíží chvíle, kdy se budu muset se svým vousem, kterého se od prvního dne na PCT nedotkly nůžky, rozloučit. Pozoruji to i jindy: kdykoli někoho oslovím, chci se zeptat na cestu, nebo na místo kde se dá najíst, nejprve se snaží mne „neslyšet“ a pak se jim v očích objeví úleva, že po nich nechci žádný drobáky. Mne zas při placení kafe překvapí, že mi barmanka nechce přijmout pětilibrovku vydanou Bank of England. Prý už jen ty od Bank of Scotland. Jsem dost překvapen, ale uklidňuje mne, že v bance mi ji vymění.
Úsek za West Linton je moc hezkej. Mírné kopce, jak jedno velké golfové hřiště, kterých už jsem mimochodem potkal pěknou řádku.
Když mne zrovna nekryje žádný kopeček, opírá se do mne studený vítr (3Bf), takže přestože zase svítí slunce, je mi dost chladno. Shazuji mikinu a místo ní si dávám na triko větrovku a rázem je mi zase dobře.
Paráda končí po 12ti kilometrech, nastupuje asfaltka. Podaří se mi zakufrovat, ale nacházím alternativní cestu. Do Balerma, předměstí Edinburghu dorážím kolem páté. V místním fastfoodu si dám ohromnou porci svých prvních fish&chips tady. Teda jestli po tomhle nebudu mít žlučníkový záchvat, tak už po ničem. Jsko zkušenost dobrý, ale mým oblíbeným jídlem se to nestane.
Cesta pokračuje 8km lesoparkem podél řeky Water of Leith, kterou ve Slateford vyměním za Union Canal. Ten sloužil mezi lety 1822 – 1842 k přepravě uhlí. V jednom okamžiku je dokonce veden nad dálnicí.
Cesta podél něj je v podstatě cyklosteska, co mne ale trápí víc, že okolí ještě dlouho neztratí charakter periferie hlavního města. Začíná mi docházet, že dnes budu spát skutečně „hobbo style„. I drobné náznaky přírody jsou oploceny a mapa jasně ukazuje, že se to ještě dlouho nezmění. V osm nakonec pronikám v jednom místě, kde je plot povalen, na pole a nacházím si plácek vedle meze. Ano, jsem na soukromém pozemku, ale doufám, že mi to zase projde. Od cesty je to asi 100m, tarp nestavím a doufám, že zelenočerný bivy sack nepřitáhne pozornost.
47km (celkem 148km)