Sice trochu od rosy navlhnu, ale není to tak hrozné a stálo to za to. Začínám ostřejším stoupáním. Zhruba v půli kopce zjišťuji, že jsem asi nevědomky prošel požární uzávěrou.
Když vylezu na hřeben, vynoří se proti mne v prvních slunečních paprscích pohádková postava 77letého muže, jehož bílý plnovous okamžitě poznávám. Billy Goat. Živoucí legenda trailu. Posledních 25 na PCT prakticky žije a přitom si občas odskočí „na návštěvu“ jinam – letos v dubnu šel například Camino. Je taky jedním z přispívajících spoluautorů Yogi’s Booku. Čtvrt hodiny si spolu povídáme. Je rozesmátý a nad míru spokojený. Trochu toho jeho klidu a vyrovnanosti se přenese i na mne. Dochází mi, že on je personifikací celé této cesty, tím čím ona pro mne je. Uměním prožitku. Opakem života kde jde o výkony. Uvědoměním si, že jsem obklopen větším řádem (přírodou, cestou, lidmy) a když s ním souzním, ne když s ním budu zápasit, stanu se jeho částí. Není kam spěchat. Život můžeme buď proběhnout s jazykem na vestě, nebo ho prožít. A my máme možnost volby který způsob si vybereme. Tohle setkání jako by bylo vyvrcholením celých čtyř měsíců tady. Když odchází, dlouho se za ním dívám. Bylo to setkání jak z nějakého mýtu.
U snídaně pak přemýšlím, jestli mne čas tady strávený nějak permanentně poznamená, či zda se z toho po čase stane jen vzpomínka na exkluzivní dovolenou.
Chvíli šlapu nad linií stromů a užívám si alpské krajiny.
Předbíhá mne Hone Stretch, kterou už jsem pár dní neviděl. Doslova běží, protože chce ve tři chytit autobus do Stehikemu. Já po raním zážitku odmítám spěchat. Trail je povětšinou dobře upravený a poměrně nenáročný.
Teda z mého pohledu, když scházím zpět do údolí, potkám pár lidí v opačnem směru, jak v sedě na pařezu popadají dech. Brodím South Ford Agnes Creek. Býval tu most, voda ho vzala. Pak dlouho pokračuji údolím podél Agnes Creek, víceméně po rovině.
Na jeho břehu v jednu obědvám. Kontroluji zásoby jídla, vystačil bych pět dní, což je zhruba o den a půl víc, než budu potřebovat. Praskly mi další dva vaky na vodu Sawyer. Už dávno vím, že mají malou životnost, naštěstí mám ještě tři malé půllitráky a s tím už do Kanady vystačím.
Cítím, jak podvědomě zpomaluji. Terén je teď snadný, ale jako bych si to tu chtěl ještě prodloužit. Spásám hromady borůvek podél stezky, co chvíli se s někým zakecám.
O půl šesté vchazím na území North Cascades National Park a dojdu k rangerské stanici, odkud jezdí autobus do Stehiken. Poslední mi ujel před deseti minutami. Doufal jsem, že bych mohl stihnout tu vyhlášenou pekárnu. Teď bych musel čekat do rána a na trail bych se vrátil zítra před polednem. Natolik si toho gurmánského zážitku zase necením.
Chvíli si povídám s místními u rangerské stanice a pak vyrazím dál. Jdu ještě zhruba 5 mil ke Bridge Creek Camp (míle 2574.3), kde v osm zakotvím. Nejdřív mám za to, že camp je jenom malý placek, kde už spí jedna dvojice ve stanu. Vyruším je přípravou večeře, abych posléze zjistil, že campovacích plácků s bear boxy a dřevěnýmy stoly je tu víc. V tomhle národním parku se nesmí spát mimo určené kempy, dokonce je na to potřeba extra permit, který můj Long distance permit nepokrývá. No snad to bez něj jednu noc zvládnu.
Ještě si povídám se dvěma SoBos, kteří to berou hodně volně – úsek který gjá chci svým volným tempem urazit za tři a půl šli týden. Stelu si pod širákem, je 24°C. Kluci si louho do noci vyvářejí a povídají, já usínám po desáté.
45km (celkem 4.323km)