PCT 69. den

Posted on
5:30 se ukazuje jako ideální doba na to ráno vyrazit. Většinou se vzbudím o 40 minut dřív a nejprve si přečtu, co jsem v polospánku naťukal do deníku. Než opravím největší blbosti je plné světlo a do půl šesté mám sbaleno.
 
Stromy jsou tu zas o kus větší, takže když padnou na cestu, je to i větší překážka. 
 

 

Pokračuji údolím podél Five Lakes Creek, abych po chvíli vystoupal pod sedačkovou lanovkou lyžařského areálu na hřeben, po kterém půjdu následujících 10 mil.
V půl osmé mi příjde zpráva od Top Notche, že je v Mammoth Lake. Volám mu a poprvé od Wrighthwoodu se slyšíme. Prý si ty svoje antibiotika odležel v Casa de Luna. Sedm dní se o něj Terry Anderson starala jak vlastní máma. Teď už je zcela fit a pomalu ale jistě mne dohání. Mám z toho radost.
 

 

Jdu po hřebeni a nezvykle opravdu po jeho špičce. Jinak člověk chodí vždy pár metrů pod ním po jeho straně, takže přes něj nevidí. Výhled 360° dává člověku pocit, že kráčí po pupku světa.
 

 

V jednu chvíli musím přece jen trochu sestoupit na svah, kde se mezi stromy drží ještě docela dost sněhu. Jde se po něm tradičně blbě, zvlašť když je to místy dost příkrý. Doufám, že moje boty udrží trakci, ale… Neudrží. Najednou letím dolů, ztrácím přehled kde je nahoře a dole. Po pěti metrech dopadám žebry na stro, co stojí v cestě. Mám vyražený dech a minutu mi trvá, než se proberu z prvního šoku. Pak zkouším, jestli můžu vším hýbat. Jo. Žebra bolí, ale zlomeného nic. DG! Jen ruce mám poškrábaný a trochu jsem si hnul s kolenem. Následující hodinu jdu jak připitomělej, asi šok. Ale pak se vše vrací k normálu. Koleno přestává bolet a žebra holt asi nějaký ten den budu cítit.
 

 

Scházím do sedla Donner Pass, kterým prochází Highway 40. Chvíli váhám, jestli nezajít do čtvrt míle vzdáleného Donner Ski Ranch na oběd. Trochu bojuji s časem a tak za sedlem usedám do stínu skalky, oběd si v rychlosti vařím sám a pozoruji přitom z dálky okruhové plachetnice na jezeře Donner Lake (oni se s těmi jmény vážně moc nenamáhají). Po skalách nade mnou šplhají horolezci.
 
S tím časem je to tak: musím se zastavit na doplnění zásob na dalších 133 mil v Sierra City. Teď, chvíli po poledni je vzdálené 45 mil. Problém je v tom, jak mi včera někdo sdělil, že obchod je otevřen jen od 11:00. do 17:00. Pokud bych tam chtěl dorazit zítra, znamená to urazit od teď těch 45 mil do zítřka do čtyř. Protože jinak tam pozítří budu muset trčet než otevřou v jedenáct. Šlapu co můžu a v duchu pořád počítám: když dnes půjdu až do setmění… A když zítra vstanu o hodinu a půl dřív… A když nepotkám žádný větší sníh…
 
Před pátou se na to vykašlu. Asi bych to dal, ale přece tu nejsem, abych se honil. No tak se budu kus dne válet, no a co.
 
V pět se posadím na vrchol Castle Passu, posvačím. Povídám si s Sheiem z Bostonu (35), který jde už jen míli do chaty provozované Sierra Clubem jménem Petter Grubb Hut. To já ještě kousek pokračuji. Přidám se k holce Zinger z San Francisca (30) a za hovoru dojdem k potoku North Creek (míle 1164.4). U něj v půl sedmé zakempíme obklopeni roji komárů. Trochu ji závidím stan s moskytierou, do kterého zaleze a krom jedné cesty pro vodu už nevystrčí nos. To mě musí stačit síťka přes hlavu.
 
Vařím si večeři a čtu si v Yogi’s booku. A tam se píše, že obchod v Sierra City se otevírá už v devět. No vida, tak to nebude tak hrozný zdržení. Uléhám, píšu deník a poslouchám žabí chorály. Komáři mi až do jedenácti nedají pokoj. 
 
46km (celkem 1.990km)

One Reply to “PCT 69. den”

  1. Pecka Kubo! Máme strašnou radost že jsi to Sierrou protlačil! My už probojovali většinu Colorada a víme, že pokračovat v thru hiku, neflipovat a projít sníh není otázkou štěstí, ale odhodlání, vůle a týdnů dřiny! Takže nám děláš radost a držíme ti palce. Happy trails Footprint a Lola z Nalehko

Leave a Reply to krysakCancel reply