Když v 6:40 opouštím nocoviště, „soused“ pořád ještě spí. Dál se proplétám mezi skalkami a jezery v mírně zvlněném terénu. Po hodině a půl začínám stoupat na hřeben mezi Upper Blue Lake a Lost Lakes. Když jsem dostatečně vysoko a mám rozhled do kraje, posnídám.
Pokračuji po hřebeni, za sebou ještě vidím zasněžené vysoké hory, ale vím, že s tímhle pohledem už se loučím. Takhle vysoko už se tu nedostanu.
Cesta je příjemná, tady je sněhu už pomálu. Když kolem míle 1075 začnu sestupovat, napojí se trail na místníí turistický okruh a začnu potkávat spousty day hikerů. Dám se do řeči s dvěmi z nich – s Gail a Marcem, oba jsou penzionovaní botanici. Po chvíli se mne Gail zeptá, jestli už mám v South Lake Tahoa domluvený spaní a pak mne pozve k sobě. Že už je u ní na návštěvě Mark se ženou a ještě jeden pár – člověk navíc se ještě vmáčkne. Chvíli váhám, jestli to není jen zdvořilostní pozvání, ale když na tom trvá, s radostí přijímám. Beru si adresu s tím, že se uvidíme večer.
Pokračuji dolů kolem Frog Lake do Carson Passu (míle 1076.6). Když jím procházím (vede tudy silnice a je tu trailhead) zavolají na mne z Visitors centra dobrovolníci, kteří ho provozují, jest- li jsem PCT hiker. Nechají si mne zapsat do registru a pak mi nabídnou ovoce a colu, jako všem PCT hikerům. Jsme tam toho času čtyři. Prý tu takhle jsou 7 dní v týdnu, celou sezónu. Je půl jedné, rovnou si tu uvařím oběd. O kousek dál sedí dvě holky u stánku / osvěžovny pro účastníky nějakého cyklistického závodu a když procházím kolem, taky na mne hned volají, že pokud jdu PCT, ať si vezmu trochu ovoce. Začínám mít pocit, že je to nějaký místní sport, takhle nás rozmazlovat.
Dál je krajina kolem trailu „učesaná“, skoro jako by člověk procházel parkem. Je znát, že se tu o ní víc pečuje. Taky je je víc sněhu, cesta se pod ním zase schovává, ale tímhle úsekem mne protáhnou dva místní chlapíci, kteří tu chodí často. Jeden z nich mi dá pytlík třešní. Je to místní sport…
Cesta ubíhá rychle, do celého okolí vyřvávají cikády. Navzdory zbytkům sněhu vše jarně kvete a vůně jsou velmi intenzivní. Dnes mne tak moc baví samotný proces šlapání, že úplně zapomenu fotit.
Před šestou dorazím k Highway 50 (míle 1090.7). Chvíli zkouším stopovat směr South Lake Tahoa, po půl hodině bez úspěchu se chci přiblížit pěšky. Alespoň k místu, kde auta nepojedou tak rychle. Píšu Gail, že se blížím a ona mi obratem napíše, že mne Marc jede vyzvednout.
Když dorazíme k Gail, zůčastníme se se zbytkem společnosti potluck večeře, která probíhá v sousedství. Vyprávím tu o PCT a nadšeně sleduji, jak tu živě funguje sousedský život. Na osmou se my všichni Gailini hosti přesuneme k ní. Dám si prát prádlo, osprchuji se a pak si přisednu ke stolu, kde si dlouho povídáme. O našich zemích, o místní krajině (což je obzvlášť detailní, protože až na mne jsou všichni přítomní přírodovědci), o tom jak dlouho trvalo tu uzákonit ochranu přírody, konkrétně míst kterými jsem procházel, o chození a campování, protože se ukáže, že tomu se intenzivně věnuje / věnovala celá společnost. Prostě velmi podařený večer, který jsem si s ostatními užil.
V jedenáct jdeme na kutě. Já si ještě třídím věci – co z už nepotřebných věcí budu odesílat do Seattlu, čeho se zbavím, co musím zítra ve městě zařídit. O půlnoci spím.
47km (celkem 1.872km)