Trochu máme pocit, že je to hazardování se životem, jít s holou botou. Sníh opravdu hodně klouže a stráň pod námi je strmá a kamenitá. Ale Remi si to nepřipouští. Je dospělý, rozhodnutí a odpovědnost za sebe nese sám, nejsme oficiální skupina, kde by měl někdo rozhodovací pravomoc. My mu můžem jenom radit. Tak mu alespoň vnutíme Juliin cepín – používá ho jako ice pick. Jan má rovněž cepín a my s Julií trekovou hůlku, která je v ruce blíže svahu zkrácená na minimum, aby byla pevnější v ohybu. Přes kritická místa ji zabodáváme co nejhlouběji do sněhu, aby nás v případě uklouznutí udržela. Sníh pokrývá tak 1/3 cesty, zbytek je kamení, místy s ledovou krustou. Po serpentinách funíme rychlostí 1 míle za hodinu. Není to ani tak náročné fyzicky, jako to vyžaduje neustálou pozornost. I tak občas někdo klouzne, či škobrtne, ale bez jakýchkoli následků. Já si nadávám, že jsem v Kennedy Meadows zapomněl koupit náhradní baterky do čelovky. Svítím jen úsporně, diodama.
Na vrchol se dostaneme přesně v okamžik, kdy obloha začíne blednout. A tak ve 4:45 stojíme na vrcholu
Máme neskutečnou radost. Čekáme na východ slunce.
V jeho prvních paprscích přibíhá ještě jeden kluk z Anglie. Jenom sedíme (kdo může, tak ve spacáku), teplota pod nulou a jen pozorujeme, jak se krajina s přibývajícím světlem mění.
Vydržíme tak dvě hodiny. Pak se začínají trousit další. My se trochu zahřejeme v záchranném přístřešku z roku 1909 a pak scházíme dolů.
V 9:40 jsme zpátky u stanů. Jan se sebere, že půjde napřed. Chce si užít trochu samoty. Jsme domluveni na tábořišti.
My ostatní 90 minut odpočíváme, balíme a vyrážíme taky. Na PCT navazujeme na míli 767. Tam též poobědváme. Pokračujeme dál po trailu, slunce pállí, ale většinou jsme schovaní pod stromy. Všude spousta vody, trail se často mění v potok.
Někdo si nosí extra boty na brodění, ale pro mne (jako pro většinu tady) je to váha navíc a zdržování s přezouváním. Tady je goratexový povrch mých bot nevýhodou – déle schnou. Po druhém brodu si na chvíli odpočinem, přece jen jsme na nohou od půlnoci. Dokonce na chvíli usnu. Klidně bychom tu zůstali na noc, ale potřebujem se ještě trochu přiblížit k Forester Passu. Zítra nás čeká přechod nejvyššího bodu PCT (Mount Whytney leží mimo trail) a chceme to stihnout dřív než změkne sníh. Takže ještě chvíli šlapeme, přebrodíme Tyndall Creek a hned za brodem na míli 774.7 spolu s Janem zakempíme.
Na rozlehlé ploše oddělené stromy a kamením tu dnes spí dost lidí, co má stejný plán na zítřek, včetně Stretche a jeho školené skupiny. Je tu i železný bear box na uschovávání jídla přes noc z doby, kdy ještě nebyla povinnost nosit bear barrely. Přidá se k nám 65ti letý francouzský Kanaďan Shortcut, který jde PCT druhým rokem, po sekcích. Loni musel cestu přerušit ze zdravotních důvodů, skončil prý na operačním stole. Ale nevzdal to a letos pokračuje, i když jde poloviční rychlostí, než většina lidí. Sympatickej chlapík. Povečeříme společně a v osm jdeme konečně spát. Dnes širák.