PCT 42. den

Znovu zkouším přebalit bear canister a po té, co u části jídel zruším rozdělení na jednotlivé porce a oželím některé doplňky, jako koření a kafe, jakš takš se mi povede dostat dovnitř zásoby na 8 dní. Třeba tři porce bramborové kaše (mashed potatoes) jsem smíchal dohromady, i když měla každá jinou příchuť. Nejlepší by asi bylo vysypat všechny pytlíky, večeře, obědy, snídaně, snacky rovnou do barelu, zamíchat a pak jíst celou dobu jedno univerzální jídlo.

Znovu si pročítám, co nás čeka. Probíráme s ostatními resupply strategie. Mnozí ji mění vzhledem k tomu, že nejsou schopni dostat do bear canisteru potřebné množství jídla.

Seznamuji se s Horse Whistlerem (32, Utah), o kterém jsem slyšel už dva dny zpátky vyprávět, kterak ke svému jménu přišel. Když kempoval ve Walker Pass, dal si ještě večerní procházku a při návratu na něj ze tmy ve světle čelovky zazářil upřený pohled zvířecích očí. Po všech historkách, které tu člověk slyší se vyděsil, že si ho vyhlédla puma. Začal pískat na píšťalku a burcovat celý kemp. Záhy ale s ostatními zjistil, že to byli uvázaní koně. Horse Whistler. A přitom kluk jak hora, který má za sebou dva turnusy v Afganistanu. 

Hned na to si vyslechnu obdobnou historku o holce, která na Appalachian Trail probudila všechny kolem vřískotem, že její stan je obklopen divou zvěří, aby se pak ukázalo, že jsou to poníci. Od té chvíle byla Killer Pony. Nám připadají takové reakce hysterické a směšné, ale na druhou stranu, v naší zemi se s medvědem nebo pumou můžem setkat leda v pohádkách. Tady jsou taková setkání reálná a nemusejí mít vždy šťastný konec. A tma s představivostí dělá své. 

Začínáme hrát a z přítomných nejvíc exceluje Bliss (28, Kanada), která fantasticky zpívá. Pohotově harmonizuje i k věcem, které slyší poprvé. S takovým hlasem a talentem se člověk často nesetká.

Ještě víc to vynikne, když se přidá Cookie Monster se svým ukulele. Ti dva se hledali. Proběhne série improvizovaných písní na téma PCT. Výmluvné jsou tituly jako Move snake out of the way, I feel heat on my neck, I can’t do a proper poop, Snakes and shades. Většinou takovéto pokusy o improvizaci dopadají v lepším případě rozpačitě, ale tihla dva jsou nezvykle pohotoví a zdatní, že se v refrénech přidává celá terasa a všichni řvou smíchy. Jako by to měli připravené a nazkoušené předem.  Náladu zvedne i to, že jako jeden z posledních lidí dnes dorazí Jullie. 

Velmi živě na mne doléhl ještě jeden aspekt trailu. Je to komunita. My všichni, i kdybychom šli každý sám, sdílíme stejnou zkušenost. Každý prošel stejná místa, popasovával se s vedrem, zimou, deštěm, větrem, prachem, potem, špínou, nedostatkem vody, hady, puchýři, potkával, či navštěvoval stejné trail angely, setkal se s podporou místních obyvatel… Jsme z různých zemí, různých sociálních skupin, různého vzdělání a profesí, různých generací včetně důchodců a dětí školou povinných. V běžném životě bychom se pravděpodobně neměli důvod navzájem spolu bavit. Jdeme různě rychle – od deseti kilometrů za den po padesát. Ale sdílíme stejnou zkušenost. 

Jen blikání projíždějících hasičských aut bylo smutným kontrapunktem tomuto večernímu společenství. Donesla se nám zpráva o možné evakuaci Kennedy Meadows, tak čekáme, kdy to příjde. 

V deset se sešlost rozpouští – pro nás je to jedna hodina po hikerské půlnoci.