PCT 42. den

Posted on
Třetí zero day. Ráno pendluje mezi obchodem a 2.7 míle vzdáleným sezóním barem Grumpy Bears pickup, který sváží hikery toužící po vysoko kalorické snídani. Bar má i wifi, ale s tak mizerným připojením, že se mi ani nepodaří dát na blog záznamy za poslední tři dny. Následující týdny to pravděpodobně nebude lepší. Ale ta snídaně za to stála.
 
Po návratu se setkám s Cookie Monsterem, Machine Mamma, Remim, Janem a dalšími nově příchozími. Lars se chlubí fotkou medvěda.
 
 

Znovu zkouším přebalit bear canister a po té, co u části jídel zruším rozdělení na jednotlivé porce a oželím některé doplňky, jako koření a kafe, jakš takš se mi povede dostat dovnitř zásoby na 8 dní. Třeba tři porce bramborové kaše (mashed potatoes) jsem smíchal dohromady, i když měla každá jinou příchuť. Nejlepší by asi bylo vysypat všechny pytlíky, večeře, obědy, snídaně, snacky rovnou do barelu, zamíchat a pak jíst celou dobu jedno univerzální jídlo.

 

Znovu si pročítám, co nás čeka. Probíráme s ostatními resupply strategie. Mnozí ji mění vzhledem k tomu, že nejsou schopni dostat do bear canisteru potřebné množství jídla.

Koukám, jak skoro všichni, kdo vybalí cepín z balíku pomalu ani neví, za jaký konec ho uchopit. Sám bych to neměl jinak, asi je dobře, že jsem si ho nekoupil. Ve finále by to pro mne byla jen mrtvá váha.
 
Ve dvě se na mne konečně dostane řada s pračkou, podělím se o ní s Cookie Monsterem a pak mažu do sprchy. Venkovní sprcha ve 35°C okolní teploty je skvělá. U některých míst na těle nevím, jak moc je mám drhnout. Není jasné co je špína a co opálení.
 
Poflakuji se, sleduji šachová klání, když nás na obzoru překvapí sloup dýmu. Dvacetpětmil od nás hoří les. Ne zrovna málo. Centrum je na Chimney Peak. Zasažen je prý i trail – Chimney Creek, kde jsme předevčírem brali vodu. Pro ty co jdou po nás to znamená další uzávěru. Občas se kolem prožene hasičské auto, prý jsou na cestě i vrtulníky. Na nesmělý dotaz, jestli bychom nemohli být nějak nápomocni nám je laskavě, ale důrazně vysvětleno, že nejlíp pomůžem, když nebudem překážet profesionálům. Samozřejmě máme nejvíc obavu o ty, kteří šli bezprostředně po nás a mohou být v postižené oblasti. Konkrétně nejvíc o Julii, která má za Janem den zpoždění.
 

Seznamuji se s Horse Whistlerem (32, Utah), o kterém jsem slyšel už dva dny zpátky vyprávět, kterak ke svému jménu přišel. Když kempoval ve Walker Pass, dal si ještě večerní procházku a při návratu na něj ze tmy ve světle čelovky zazářil upřený pohled zvířecích očí. Po všech historkách, které tu člověk slyší se vyděsil, že si ho vyhlédla puma. Začal pískat na píšťalku a burcovat celý kemp. Záhy ale s ostatními zjistil, že to byli uvázaní koně. Horse Whistler. A přitom kluk jak hora, který má za sebou dva turnusy v Afganistanu. 

 

Hned na to si vyslechnu obdobnou historku o holce, která na Appalachian Trail probudila všechny kolem vřískotem, že její stan je obklopen divou zvěří, aby se pak ukázalo, že jsou to poníci. Od té chvíle byla Killer Pony. Nám připadají takové reakce hysterické a směšné, ale na druhou stranu, v naší zemi se s medvědem nebo pumou můžem setkat leda v pohádkách. Tady jsou taková setkání reálná a nemusejí mít vždy šťastný konec. A tma s představivostí dělá své. 

Mezitím dorazil i Julian s Felixem, ti dva kluci z Německa, kteří sebou táhnou kytaru a trubku, s nimiž jsem si zahrál už v San Diegu.
 
 

Začínáme hrát a z přítomných nejvíc exceluje Bliss (28, Kanada), která fantasticky zpívá. Pohotově harmonizuje i k věcem, které slyší poprvé. S takovým hlasem a talentem se člověk často nesetká.

 

Ještě víc to vynikne, když se přidá Cookie Monster se svým ukulele. Ti dva se hledali. Proběhne série improvizovaných písní na téma PCT. Výmluvné jsou tituly jako Move snake out of the way, I feel heat on my neck, I can’t do a proper poop, Snakes and shades. Většinou takovéto pokusy o improvizaci dopadají v lepším případě rozpačitě, ale tihla dva jsou nezvykle pohotoví a zdatní, že se v refrénech přidává celá terasa a všichni řvou smíchy. Jako by to měli připravené a nazkoušené předem.  Náladu zvedne i to, že jako jeden z posledních lidí dnes dorazí Jullie. 

Velmi živě na mne doléhl ještě jeden aspekt trailu. Je to komunita. My všichni, i kdybychom šli každý sám, sdílíme stejnou zkušenost. Každý prošel stejná místa, popasovával se s vedrem, zimou, deštěm, větrem, prachem, potem, špínou, nedostatkem vody, hady, puchýři, potkával, či navštěvoval stejné trail angely, setkal se s podporou místních obyvatel… Jsme z různých zemí, různých sociálních skupin, různého vzdělání a profesí, různých generací včetně důchodců a dětí školou povinných. V běžném životě bychom se pravděpodobně neměli důvod navzájem spolu bavit. Jdeme různě rychle – od deseti kilometrů za den po padesát. Ale sdílíme stejnou zkušenost. 

 
Včera v noci jsem měl příznačný sen. Zdálo se mi, že jsem na koncertě, ale ne jako divák. Jako člen symfonického orchestru. Ta představa mne vždy fascinovala. Tam všichni hrají na rozdílné nástroje, každý svůj part, přesto dohromady tvoří a sdílejí jeden celek.
 

Jen blikání projíždějících hasičských aut bylo smutným kontrapunktem tomuto večernímu společenství. Donesla se nám zpráva o možné evakuaci Kennedy Meadows, tak čekáme, kdy to příjde. 

 

V deset se sešlost rozpouští – pro nás je to jedna hodina po hikerské půlnoci. 

0km (celkem 1.189km)

2 Replies to “PCT 42. den”

  1. Od neděle (24.6.2018) hlatám etapu za etapou. O PCT už uvažuji rok a tvůj deník mi byl oběven minule pondělí v RegioJetu v časopise Žlutý, když jsem se vracel z Bukurešti. Těším se až si to také projdu a věřím, že setkáme osobně 😊 a teď hurá na další km 😁

Přidat komentář