Zůstávám ve městě, vybírám si svůj druhý „zero day“. Dopoledne jsem věnoval nákupům. Krom jídla na 7 dní jsem pořídil teplé spodní prádlo. Ať to bude jakkoli, čeká mne výrazně víc sněhu, než jsem počítal a můj ZPack quilt je horší, než napovídaly recenze. Jan, který měl stejný, to vyřešil koupí nového od Katabatic Gearu. Dnes mu sem dorazil na poštu, závistivě jsem si ho prohlížel – je to skutečně jiná liga. Já se rozhodl dokončit to s tím co nám. Zvažoval jsem koupi lineru (vložky do spacáku), ale teplé spodní prádlo poslouží stejně a v případě potřeby se v něm dá i jít.
Odpoledne šiju na batohu (ano, zase ZPack…) a peru prádlo. Povídám si u toho s Kristýnou a Honzou, kteří mají stejný program.
Logicky všichni intenzivně řeší Sierru. Včera tam zas přisněžilo. Tehachapi je poslední zastávka před Kennedy Meadows, 6-7 dní chůze. Máme zprávy, že velká část Američanů se odtamtud rozjela domů a vrátí se za měsíc, aby pokračovala. Část lidí v Kennedy Meadows vyčkává (asi stovka). Část čeká tady. Někteří se pokoušej projít. Někomu se daří, někdo se vrací. Občas se objeví zpráva, že některá místa jsou oficiálně uzavřená. Otázkou je, co je pravda a co latrína. Sedět na místě a nic nedělat mne ale ubíjí. Tak asi zítra, nebo pozítří vyrazím, za týden se může hodně změnit. Když to jen trochu půjde, zkusím projít. Hrát na hrdinu si ale nebudu. Že „odvážných jsou plný hřbitovy“ mi vtloukali do hlavy už když mne učili námořníkovat.
Ostatně mám v hlavě živou vzpomínku na výšlap na Šumavu před třinácti týdny. Taky jsem tam nečekal mnoho sněhu (přesto jsem byl vybaven líp než jsem teď tady). Když jsem za Železnou Rudou potkal kluka se sněžnicema, v duchu jsem se usmíval. Měl jsem na odpoledne dohodnutý sraz na Modravě s Ondřejem N., který tam mířil z opačného směru. Vše šlo dobře, ale pak jsem odbočil na stezku na Poledník, která je, jak jsem zjistil dodatečně, přes zimu uzavřená. Bořil jsem do hlubokého sněhu tak, že jsem šel rychlostí sotva 1km za hodinu. Začalo foukat, chumelit a soumrak mne zastihl nahoře na kopci. K Poledníku jsem ani nedošel. Ondřej psal, že je potkalo to samý a že skončili na Bučině. Na otevřený pláni jsem našel dva osamělé stromy, ušlapal mezi nima sníh a pověsil si hamaku. V ní mi bylo dobře, což o to, se zimním underquiltem do -20°C mi bylo jak v inkubátoru. Vítr se mnou dost házel, ale kolem třetí to pomalu ustalo. Jenže ráno jsem se probudil a kolem byla tma. Sníh mne zasypal docela. Ne že by byl problém vyhrabat se, bylo to jen pár čísel, ale udusit bych se klidně mohl. Z moře a z hor mám respekt.
Píše Top Notch, že už je lepší a dnes došel do Aqua Dulce. Kaya se neozvala. Cooking Monster a Machine Mamma dorazili do Tehachapi dnes, ale dopřávají si na jednu noc hotel.
Dám si ještě jednou cestu přes město do krámu sportovních potřeb, jestli třeba nemají bivy sack. Měli jen takový emergency, na jedno použití.
Cestou vidím mladého pouličního kazatele, který stál na rohu rušné křižovatky na periferii města, v jedné ruce velký kříž, v druhé Bibli. Vykřikoval na projíždějící auta (chodec široko daleko žádný) své kázání o blízkém konci světa. Hike your own hike.
V kempu na letišti se mezi tím hikeři snaží nějak zabavit – každý po svém.
Večeřím dnes ze svých zásob, v místní „německé“ pekárně jsem koupil „evropský“ chleba, který chutná úplně jak česká Šumava. Po všech těch tortilách a burgrech je to příjemná změna.
Honza s Kristýnou si dávají večerní partii šachu a já spokojeně usínám za troubení lokomotiv, které je „REAL LOUD“.
Nacoural jsem po městem přes 10 mil, ale není to trail takže 0km (celkem 965km)