V noci vítr ještě zesílil. Moc se v tom spát nedalo. Jednak to cloumalo celým tarpem, že vydával zvuk jako uvolněná kosatka ve větru, a pak do něj zespod foukalo. Jak má quilt od ZPacku nedořešené připínání ke karimatce, foukalo dost i pod něj. Zkrátka byla mi dost zima. K dovršení všeho vítr vyrval dva stanové kolíky a tarp se na mne zhroutil. Používám tenké jehlicové kolíky, které jsou skvělé do hlíny a kamenitého povrchu, ale v písku moc nedrží. Sice je zatěžuji kameny, ale tentokrát byl vítr silnější. Jeden se mi podařilo najít, ale po druhém pátrám marně. Naštěstí používám ještě jeden extra, kterým si přes hůlku a provázek zvenku zvedám prostor nad hlavou. Dnes se tedy bez něj obejdu, znovu vztyčuji tarp (na širák to v tom větru není), přidávám víc zatěžujících kamenů a doufám, že za světla budu mít s hledáním větší štěstí.
V meteorologii nejsem nijak honěný, ale co si tak vybavuju z meteorologie námořní, řekl bych, že vzduch rapidně ohřátý nad pouští uvolňuje místo chladnému oceánskému vzduchu tlačícímu se ze západu. Každopádně procházet kolem neustále hučících věží ve stroboskopickém stínu jejich vrtulí je skutečně futuristický zážitek.
Opouštím je až v půl jedné. Prudce klesám, přecházím koleje, po kterých zase jezdí nekonečné nákladní vlaky. Ve čtvrt na dvě docházím k dálnici Highway 58 (míle 566,3). Zkouším stop, ale na nájezdu projede tak jedno auto za pět minut, na dálnici samotnou se mi moc nechce. Za 20 minut zastaví 30 m přede mnou autobus, doběhnu ho a on mne za 1 $ těch 9 mil do Tehachapi odveze. Zastávka je hned u Burger Kingu, tak se tam jdu najíst. Hned se od nějakých hikerů dovídám, že se sem vracejí lidi, co už byli v Kennedy Meadows. Sněhu je furt moc a než trochu ustoupí, je levnější čekat tady, než tam. Když odcházím, samo od sebe mi zastaví auto. V něm trail angel, který se představí jako Dog Bite a jestli něco nepotřebuju. Když mu řeknu, že nic, že jdu na kemp k letišti, trvá na tom, ať si nasednu, že mne tam hodí. Cestou mi ukazuje zásadní místa ve městě – obchody, pekárnu, hospody. Projíždí malým sportovním letištěm k travnatému plácku s několika stany. Není to klasický kemp, to jen místní aeroklub umožňuje PCT hikerům stanovat na svém pozemku hned vedle přistávací dráhy. Za 5$ na noc tu má člověk klidné a bezpečné místo stranou od lidí. Dokonce je tu v budce od TOI TOIky zřízená luxusní sprcha s teplou vodou. Potkávám tu spoustu známých, mimo jiné Jana s Julií. Včera tu poštu nestihli o jednu hodinu. Ale hlavně se tu konečně setkávám s českou dvojicí – Kristýnou a Honzou. A ukazuje se, že nejenže máme společné kamarády, ale s Honzou dokonce pracujem ve stejném oboru. Před pár měsíci jsme dělali na stejném projektu. Svět je fakt malej…