Po probuzení přijde zpráva od Top Notche: šlapal celou noc a teď už je ve městě – čeká tam na nás. To znamená, že i s pasáží kterou udělal včera dopoledne má v nohách 34.5 míle (55km) za 24 hodin. Teď se nemůžem sebrat a a odstopovat rovnou na trail head, to by bylo sprostý. Cestou do centra nám sám od sebe zastaví chlápek s pickupem a doveze nás na korbě do centra.
Top Notch je úplně hotový, 26 hodin nezahmouřil oko. Pierre čeká na platební kartu, kterou ztratil, nová má dorazit dnes poštou. Kaya má asi zánět šlach a potřebuje nový boty. Jediný co pro ní můžu udělat je nechat jí svůj Flector gel a hučet do ní, ať si dá týden oraz.
Oproti tomu je můj trabl zcela marginálni – zlomené sluneční brýle. To spraví tejpa. Sedíme v kavárně a čekáme, až se Top Notch oklepe, jen abychom se dostali z města a zakempili nějaké tři míle za trail headem, ale čím dál víc je jasné, že už se dnes nezvedne. A Kaya taky nevypadá, že by se jí chtělo. Jenže já už bych další „zero“ ve městě nezvládl, obzvlášť když vím, že příští den by se nevyrazilo dřív než v jedenáct. A kluci francouzští už jsou na cestě. Takže se domlouváme, že Top Notch a Kaya zůstanou spolu ve městě a já půjdu jen kousek, aby měli možnost mne dohnat. A to ještě není jasné, nepojede-li Kaya do L.A. nebo San Bernardina pro nové boty. Prostě ve 14:00 začnu stopovat a za deset minut už jsem tam, kde jsem předevčírem trail opustil.
Jsou to jen ostrůvky, občas se dají obejít, občas se musí projít skrz ně. Na vrcholu (míle 377.9) jsem ve čtvrt na šest. Už je tu Mag a Nate a ještě jeden kluk. Sedíme, postupně přicházejí další, mezi nima Scott a Lapsang. Rozhodnu se zůstat tu přes noc, Mag s Natem a nějteří další odcházejí, zůstává nás tu šest. Všichni žvaní, chystají večeře, místa ke spaní, ale najednou jako když utne.
Slunce se dotklo obzoru, všichni přestali dělat co zrovna dělali a pozorují to divadlo. Západ slunce jsme viděli každej tisíckrát, ale tady najednou, jako by se v nás probudila nějaká prehistorická zkušenost.
Nikdo ani nešpitne, jen sedíme a tiše civíme. Jako by se každý modlil k Bohu kterého zrovna vyznává. Trvá to snad patnáct minut.
Pak zas střih – a všichni pokračují v hovoru a předchozí činnosti, jako by se nic nestalo. Nikdo o tom nemluví.
Dorazí ještě pár opozdilců a na jihozápadě se pod náma rozzáří Los Angeles. Dnes spí všichni pod širákem. Shodujem se, že je to zatím nejhezčí místo na spaní od začátku trailu.
Pro mne je to ještě umocněno tím, že spím na vrcholku hory pojmenované po zakladateli hnutí, které na mne mělo v letech dospívání největší vliv. Kdyby mi tenkrát v hlubokém bolševismu někdo řekl, co budu dnes prožívat, rozhodně bych mu to neuvěřil.
Dodatečné přičítám zápisky a je to prostě boží.