PCT 16. den

Posted on

Místo slibované bouřky jsem prožil nezvykle klidnou ač studenou noc. Ráno mne probudí místní datli, přičemž jeden je tak 5m nad mou hlavou. Včera se mi opět dostalo ujištění, že do Kennedy Meadows – brány do Sierry – nemá cenu dorazit před 15.červnem. Letos je prostě příliš mnoho sněhu. To je o 3 neděle později, než jsem měl v plánu. Takže musím špacír buď na 3 týdny přerušit, nebo výrazně zpomalit. Druhé bude lepší, a asi se i přestanu bránit nějakému tomu zero dnu. Řečí čísel – do Kennedy Meadows to mám 425 mil a měl bych tam být za 41 dní. To je průměr necelých 11 mil denně. El Niño…

Vyrážím tedy zvolna, je pod mrakem, teplota kolem 6°C. Až v půl deváté vykoukne slunce, hned toho využiji, nacházím palouk a snídám. 

Dost jsem si tenhle režim oblíbil – vyrazit po probuzení bez snídaně, dát si jen kousek čokolády, nebo hrst GORPu a pak posnídat až hodinu, dvě po té, na nějakém místě s výhledem. Tentokrát mi to zabere hodinu, než slunce zase zmizí pod mrakem a já pokračuji. 

 

Opouštím borovicový háj, opět jsem na spáleništi. Mám pocit, že požár musel řádit v celé jižní Kalifornii.

V poledne nabírám vodu u malého potoku, povídám si s holkou a klukem z Georgie (Free Spirit a Vanilla). Free Spirit je původem z Ruska, tak si na ní oprašuji bukvy. A pak začne pršet. Ne moc. Je to serie přeháněk, jde se v tom docela dobře. Hlavně že to není ta slibovaná sněhová bouře. Obědvám rychle v krátkém oknu mezi deštěm. 

 

Kolem cesty se začínají objevovat osamělé skalky (bouldery). Stezka se pak zařízne do úzkého údolí a já mám najednou pocit, že jsem doma někde na Křivoklátsku. Vůbec je to dneska nenáročný terén, spíš vycházkový, než horský.

Potkávám v protisměru staršího „sobo“ hikera. Výraz „sobo“ značí south border tedy jdoucí z Kanady do Mexika, směrem k jihu. Já a většina ostatních jsme podle stejného klíče označováni „nobo“. Tenhle 73 letý chlapek, který si říka Bucket List, jde PCT po částech již několik let. S úsměvem říká, že si musí pospíšit, aby neumřel dřív než stačí dojít k Mexiku. Nevypadá že by se k tomu chystal, je velmi vitální a na zádech ma 2x tak veliký batoh než mám já. Taky mi hlásí, že dva dny přede mnou jde kluk s holkou kolem čtyřicítky z Čech. To mne překvapí, protože jsem myslel, že nás je tu letos jen šest krajánů. Jsme ve vzájemném kontaktu. Pravda, už jsme na trati všichni, ale Rosťova tříčlenná parta je týden za mnou a Petra s Ivanou vyrazily předevčírem. O téhle dvojici jsme netušili.
 

Ve dvě docházím na dno rokle, kde teče Holcomb Creek, je to spíš malá říčka. 

 

Zrovna přestalo pršet, využívám toho a po čtyřech dnech si pořádně drbu nohy. Moje boty jsou skvělé, ale protože jsou maximálně propustné (aby dobře dýchaly, noha se v nich tedy skoro vůbec nepotí), dá se o nich s trochou nadsázky mluvit jako o sandálech pokrytých síťovinou. No a nohy podle toho vypadají. Objevuji první puchýř. Je na palci a je to kapitální kousek. Ani moc nebolí, jen zabírá místo v botě. Večer půjde pod kudlu.

Kolem třetí se oteplí a opět vykoukne slunce. Trail se dál motá kolem Holcomb Creeku, je to taková romantika po trampsku. Je tu spousta hezkých míst k zakempení, ale vydržím odolávat do pěti. Zapíchnu to na plácku zvaném Bench camp (míle 294.7). Je tu ještě jeden mladý pár z Texasu Nete a Meg. On je kameraman, ona sochařka, oba fotí, máme si o čem povídat. Při vaření večeře zjišťuji první ztrátu: na palouku kde jsem snídal jsem zapomněl lžíci. Snad někomu příjde vhod. Na světě jí více lidí hůlkama než příborem a tak se k nim na nějaký čas přidám. Večerní rýže s brokolicí dopadla dobře, teď jsem zvědav na snídaňovou ovesnou kaši. 
 
Dám dvě písničky na „blechu“ a v sedm jdeme spát, už se zase kaboní nebe. Před tím ale ještě slibovaný chirurgický zákrok, ať mám zítra v botě víc prostoru. 
 
29km (celkem 513km)

Přidat komentář