Přes noc sem přibyl ještě jeden stan, kluk (Pope) s holkou co mají stejný plán jako my. V sedm ráno se líným tempem přesouváme úzkým kaňonem podél potoka o šest mil výš, před uzávěru trailu. Nabereme tak kilometr výšky. Cestou doplňujem vodu, potok výrazně slábne a dál je to s vodou nejistý. Vždy když batoh doplníme o pět litrů vody, zvedne se jeho váha víc jak o třetinu a to je znát.
Ve tři vyrážíme. Je 35°C ale my máme natažený dlouhý kalhoty – čekáme prodírání křovím a navíc se tu má jako na většině území postiženém požárem vyskytovat Poodle-Dog bush, který způsobuje při kontaktu tak těžké popáleniny, že většinou vyžadují hospitalizaci. Překvapivě je ale stezka ve velmi dobrém stavu. Začínáme stoupat. Ale je to takový to protivný stoupání, kdy se vyleze 50m nahoru a 30m dolů. A stále dokola.
Narozdíl od uzavírky před Idyllwildem nepotkáme žádnou ceduli, že by se jednalo o uzavřenou oblast. Jen varování před možným nebezpečím způsobeným požárem.
A opravdu, následky ohně jsou čím dál patrnější, až konečně vejdeme do skutečného „mrtvého lesa“. Ohořelé kmeny stromů působí depresivně a kdyby zafoukal větší vítr, mohlo by jít vážně o ústa. Ne na nadarmo říkají „hammock hangers“ (ti co přespávají v hamakách) mrtvým stromům „widow makers“. Naštěstí je vítr na nule, maximálně na 1Bf.
Mě trochu dochází dech, rozdíl generace mezi mnou a klukama je znát. Naštěstí Flying Dutchman přizpůsobuje své tempo mému a chvíli po desáté opouštíme „uzavřenou“ oblast. Dojdeme na míli 253.1 kde je vedle cesty ohromný hiker box a kanape.
O kus dál si nacházíme ležení. Jsme šťastní jak blechy, že jsme to zvládli. I když únavou se nám ani nechce stavět stany, ale to už docela fičí vítr, takže stavíme, a děláme dobře. Teplota klesá na nulu, pod námi v dálce svítí Big Bear City, kam máme zítra namířeno. Usínáme v jedenáct tj. dvě hodiny po „hikers midnight“.