Byli jsme varováni, ať vyrazíme brzo ráno, protože se bude kazit počasí. Po snídani (porridge) jsme v 6:30 na trati. Je jasno, 16 °C. Překvapivě hodně lidí jde naším směrem. Pak nám dojde, že je začátek týdne a většina z nich tu tedy jako my svou cestu začíná. Ti, kteří jdou ze severu, tu budou koncem týdne.
Začínáme v serpentinách prudkým stoupáním do 1 206 m na Foce Finosa a pak hned zas o 170 m níž. Dojdem k lesní nezpevněné silnici a potoku s tůňkou.
V tekoucí vodě si přemáchnem prádlo a zas stoupáme vzhůru. V 8:45 slyšíme hukot generátoru – přicházíme do vsi Bavella. Vede sem asfaltka. Potkáváme jednodenní turisty vyvezené autobusy. Jedna grupa si tu povídá česky, a tak je s gustem zdravíme „dobrý den“.
Po půlhodině odpočinku vyrážíme po vrstevnici polem balvanů. No, po vrstevnici… 30 metrů dolů, 20 nahoru, 30 dolů… Je to zábavný, ale pomalý a náročný.
Obloha se zatahuje, ale za chvíli zas vykoukne slunce. Předpověď se naštěstí nenaplňuje. Cesta se pořád mění: chvíli lesní pěšina, chvíli kamzičí stezka. Párkrát překračujeme potoky, kterých je tu hojně a ze kterých dobíráme vodu. Občas chvíli trvá, než najdem místo pro přechod. Ve finále absolvujeme prudký stoupák do 1 560 m.
Do refugia d’Asinau dorážíme v půl třetí. Další etapa je podle itineráře na 8,5 hodiny. Spát mimo refugia si zatím netroufáme. Ani jeden nemáme zkušenost s tím, co můžou takovýhle hory předvést. Jestli jsem se z tátova námořníkování něco naučil, tak je to respekt před mořem a nepřeceňování vlastních schopností. A s horama to myslím platí stejně. Takže to pro dnešek balíme.
Nemile nás překvapí, jak odlišné je tohle refugio oproti včerejšímu. Včera to bylo klidný místo v lese: dřevěná bouda, za správce milá holka s klukem mluvící skvěle anglicky, spousta místa na stany, čisto… Tady zděnej barák, pár kamenitých plácků na stany. My ještě naštěstí nacházíme celkem slušný místo (byť je trochu z kopce), ale ti po nás staví doslova na šutrech, nebo to po chvíli hledání vzdávají a odcházejí. Správci jsou dost nepříjemní, až arogantní. Angličtina velkej problém a hlavně – špína a bordel.
Za zvuku bojových korsických popěvků, které si správci pouští (něco mezi pravoslavnými chorály a internacionálou), vaříme špagety. Kluk z Polska, co vaří vedle nás, nám potvrdí neštěstí z minulého týdne. Prý kvůli tomu jednu etapu uzavřeli. Uvidíme, až tam dorazíme. Dáme jedno pivo, kafe. Sedíme na terase chaty mezi ostatními chodci, co tráví čas převážně hraním karet. My karty nemáme, tak alespoň chvíli hrajem na kapesní ukulele. Občas se přes nás přežene mrak. Nebudu lhát – jsme docela utahaní. Těch dnešních 18 km kamzičí stezkou cítím jako 40 km na Caminu. V půl osmý už jsme ve spacácích, abychom mohli brzo ráno vystřelit. K tomu nám z 50 metrů vzdálené chaty vyhrává pop. Snad bude zítřejší refugio podobnější tomu včerejšímu.
V půl jedenáctý se spouští bouřka – hromy divo bijů. Jak jsem poznamenanej profesí, tak mne nejvíc fascinuje, jak hrom prostorově „putuje“ prakticky po 360°, jak se odráží od různě vzdálených pohoří, které nás obklopují. Je to fascinující, ale spát se v tom nedá. Trvá to čtyři hodiny.
12 km, převýšení 1 650 m