Byli jsme varováni, že máme vyrazit brzo ráno, že se bude kazit počasí. Po snídani (poridge) jsme v 6:30 na trati. Je jasno 16°C. Překvapivě hodně lidí jde naším směrem. Pak nám dojde, že je začátek týdne a většina z nich tu tedy jako my svou cestu začíná. Ti kteří jdou ze severu tu budou koncem týdne.
Začínáme v serpentinách prudkým stoupáním do 1.206m na Foce Finosa a pak hned zas o 170m níž. Dojdem k lesní nezpevněné silnici a potoku s tůňkou.
V tekoucí vodě si přemáchnem prádlo a zas stoupáme vzhůru. V 8:45 slyšíme hukot generátoru – přicházíme do vsi Bavela. Vede sem asfaltka, potkáváme jednodenní turisty vyvezené autobusy. Jedna grupa si tu povídá česky a tak je s gustem zdravíme „dobrý den“.
Po půlhodině odpočinku vyrážíme po vrstevnici polem balvanů. No po vrstevnici… 30 metrů dolu, 20 nahoru, 30 dolu… Je to zábavný, ale pomalý a náročný.
Obloha se zatahuje, ale za chvíli zas vykoukne slunce, předpověď se naštěstí nenaplňuje. Cesta se pořád mění, chvíli lesní pěšina, chvíli kamzičí stezka. Párkrát překračujeme potok, kterých je tu hojně a ze kterých dobíráme vodu. Občas chvíli trvá, než najdem místo pro přechod. Ve finále absolovujeme prudký stoupák do 1.560m.
Do refugia d’Asiano dorážíme v půl třetí. Další etapa je podle itineráře na 8,5 hodiny. Spát mimo refugia si zatím netroufáme, nemáme ani jeden zkušenost s tím, co můžou takovýhle hory předvést. Jestli jsem se z tátova námořníkování něco naučil, tak je to respekt před mořem a nepřeceňování vlastních schopností. A s horama to myslím platí stejně. Takže to pro dnešek balíme.
Co nás nemile překvapí je jak odlišný tohle refugio je oproti včerejšímu. Včera to bylo klidný místo v lese, dřevěná bouda, za správce milá holka s klukem mluvící skvěle anglicky, spousta místa na stany, čisto… Tady zděnej barák pár kamenitých plácků na stany. My ještě naštěstí nacházíme celkem slušný místo (byť je trochu z kopce), ale ti po nás staví doslova na šutrech, nebo to po chvíli hledání vzdávají a odcházejí. Správci jsou dost nepříjemní, až arogantní. Angličtina velkej problém a hlavně – špína a bordel.
Za zvuku bojových korsických popěvků které si správci pouští (něco mezi pravoslavnými chorály a internacionálou) vaříme špagety. Kluk z Polska co vaří vedle nás nám potvrdí tragické neštěstí z minulého týdne, prý kvůli tomu jednu etapu uzavřeli. Uvidíme, až tam dorazíme. Dáme jedno pivo, kafe, sedíme na terase chaty, mezi ostatními chodci, co tráví čas převážně hraním karet. My karty nemáme, tak alespoň chvíli hrajem na kapesní ukulele. Občas se přes nás přežene mrak. Nebudu lhát, jsme docela utahaní. Těch dnešních 18km kamzičí stezkou cítím jako 40km na Caminu. V půl osmý už jsme ve spacácích, abychom mohli brzo ráno vystřelit. K tomu nám z 50metrů vzdálené chaty vyhrává pop. Snad bude zítřejší refugio podobnější tomu včerejšímu.
V půl jedenáctý se spouští bouřka, hromy divo bijů. Jak jsem poznamenanej profesí, tak mne nejvíc fascinuje, jak hrom prostorově „putuje“ prakticky po 360° jak se odráží od různě vzdálených pohoří, které nás obklopují. Je to fascinující, ale spát se v tom nedá. Trvá to čtyři hodiny.
12km, převýšení 1.650m