Mezi třetí a čtvrtou prší. V 6:30 šlapem z kopce, lehce mží, ale ženou se velký mraky. Ve městě kupujem jízdenku, croissanty a dáváme si v baru kávu. V 8:30 konečně nasedáme do autobusu do Porto Vecchia. Opět spousta serpentin a výhledů. Autobus je v dost dezolátním stavu. Po 90 minutách začne v motoru dost rachtat. Vypadá to na nějaký problém s převodovkou. K mé fóbii z opětovné ztráty batohu přibývá obava, jestli vůbec dojedem.
Má fobie je navíc přiživena zážitkem z městečka Propriano. Sledovali jsme, jak kluk s holkou, kteří vystoupili z našeho autobusu, bezradně postávaj u zavřeného zavazadlového prostoru na levé straně, kde měla být pouze bagáž pro destinace Porto Vecchio a Bonifacio. Kufr na druhé straně byl otevřen. Evidentně si dali své batohy špatně. Autobus parkoval v úzké uličce, a tak to vypadalo, že šofér kufr vlevo neotevřel pro nedostatek prostoru. Dojem podpořilo následné pomalé popojíždění v úzkém prostoru – to asi hledá místo, kde by mohl kufr otevřít. Chlapec (s nezavázanými bagančaty) s dívkou nervózně dobíhají. Po 300 metrech se autobus dostává na volnou silnici a rázem zrychluje. To už chlapec sprintuje a kdybychom křikem ze zadních lavic nezastavili pana řidiče, bylo by na světě o dva ztracené batohy víc.
V Porto Vecchiu máme čas tak akorát proběhnout centrum (starou pevnost) přecpané turisty, nakoupit jídlo a najíst se na molu v přístavu. Marek se říznul do palce při čištění nože. Palec zalepíme a sedáme do autobusu směr Sainte-Lucie-de-Porto-Vecchio.
Z autobusu vystoupíme my a tři Angličani, kteří také jdou GR20. Nejstarší z nich se první větou ptá, odkud z Čech jsme: má manželku ze Vsetína a rozeznal naši češtinu. Za vsí zkoušíme stopovat a brzy máme štěstí: bere nás chlápek s omláceným pickupem. Sedám si do nákladového prostoru, Marek dopředu. Pan řidič je tak hodný, že nás bere do Conca rovnou na kraj trailu. A tak ve 14:30 konečně začínáme šlapat.
GR20 se tradičně chodí od severu k jihu. My jsme se (po konzultacích se zkušenějšími) rozhodli pro opačný směr. Jižní část je fádnější, ale i méně fyzicky náročná. Přišlo nám rozumné se na ní „rozchodit“ a tu náročnější a hezčí pasáž si nechat na druhou půlku. Navíc nám nebude svítit slunce do očí.
Začínáme prudkým stoupáním po kamenité stezce, zhruba 400 výškových metrů. Pak hned zas padák k prvnímu divokýmu potoku s ledovýma tůňkama a zase stoupák do 1 000 m. Byli jsme varováni, že to bude furt nahoru dolů. A je to tak. Nicméně krajina nám fádní nepřijde ani trochu. Co chvíli zastavujem, abychom si to užili.
Párkrát nám mizí značka, ale naštěstí jsou podél cesty z kamenů postavení mužíci, takže se člověk neztratí. Je jasno, teplo, jde se nám dobře. Jen si říkáme, že v dešti by to bylo místy dost o ústa. 12 km jdeme pět a půl hodiny.
Do refugia Paliri (1 060 m) dorazíme v osm. Stojí tu spousta stanů, dokonce tu visí i jedna hamaka. Většina lidí už spí. Rychle stavíme tarp, koupíme si každej po pivu, vaříme polívku a v deset chrníme.
14 km, převýšení 1 410 m