Vstáváme v půl sedmé, jdem do vsi. V cafeterii si dáváme kafe a panini. V devět stepujem na zastávce (ještě jednou se ujišťujem, že je to fakt ta správná). Po pěti minutách jdou kolem nějaký kluci, ptajíc se jsme-li si jistí, že ten autobus jede. Zviklaní koukáme na net. Jede. Každý den. Kromě neděle. Dnes je neděle. Teda jezdí i v neděli. Od 15.června. Dnes je 14.června. Rychle mažem na vlakovou stanici, holt to budeme mít delší, s vyhlídkovou jízdou kolem celé Korsiky. Za půl hodiny nasedáme na vlak na Ajaccio. Je to první spoj od včerejšího příletu (veřejná doprava je na Korsice velmi poddimenzovaná) a tak jsme stále bez ztráty. Vlak je úzkorozchodný, plouží se skrz hory často po serpentinách a tunely přes tři hodiny. Cesta je to fakt vyhlídková, radost koukat na kopce po kterých za chvíli polezeme. Kdyby se nám podařilo koupit letenku z domova přímo do Ajaccia (byla 3x dražší), tak o tuhle parádu příjdem.
V Ajacciu máme 10 minut na přestup na autobus, rychle hledáme autobusové nádraží, ale stíháme to včas. Ale autobus ne. Je totiž neděle a v neděli…. No v neděli jezdí, ale až od… Stejná písnička jako ráno. Směrem na jih prostě nejede nic. Jen taxiky. Poučení pro všechny: neplánovat si na Korsice cestovní den na neděli.
U autobusu jsme potkali kluka, kterej měl stejnej cíl. Zrovna slezl z GR20 pro zranění na noze a jede do Port Vecchia čekat parťáky co pokračují. Říkal že na trailu je až do úterka hrozný počasí. A že tenhle týden tam zemřelo pět lidí. Trochu mne mrazí, protože Petr K. měl před rokem stejnou zkušenost. Slibujem si, že si nahoře nebudem hrát na statečný.
Teď nám nezbývá než tu zůstat a tak uděláme nejrozumnější věc – fláknem sebou na pláž. Koupačka, podřimování na slunku , 24°C, jasno. V půl čtvrté nás přepadne hládek. A realita, že jsme na francouzském území: tady že mezi obědem a večeří v hospodách nevaří. Zkoušíme jich několik a nic. Až úplně v centru, že by měli hamburgra. Přinesli plátek šunky v housce a k tomu chipsy z pytlíku. Procházíme městem a vskutku nás toto Napoleonovo rodiště ničím neoslovuje. Zřejmě se tu nedá dělat nic jinýho než se koupat. Vracíme se na pláž s teorií, že tohle by mohla být naše GR20: „GeRonti si dávaj na pláži dvacet“.
V sedm padáme z města vystoupáme 350 výškovejch metrů, zhruba 4 km – taková malá rozcvička. Cestou Marek hrábne po plodu opuncie a rázem má dlaň plnou malinkých bodlinek. V prvním leknutí je chce vytahat zuby, takže jich má v tu ránu plnou pusu. Vytahujem je nožem, ale stejně mu jich tam dost zůstane, má tak do konce večera o zábavu postaráno.
Nacházíme pěknou malou planinku a tam zakempíme. Večeříme kozí sýr s chlebem, v půl desáté zaléháme. Chvíli kolem nás postává osamocený muflon, po čase s mručením odejde. Nebo že by to byl Galantní jelen?