Korsika 1. den

Posted on
GR20 je cesta hornatým pohořím středem Korsiky. Udává se, že je to „nejtěžší evropský trek“. Někteří se na toto tvrzení dívají skepticky, pravdou ale je, že na relativně krátké trase (kolem 200km) nás čeká 19.000 metrů převýšení.

Batoh který mi ztratili při letu ze Santiaga de Compostela se ani po osmi dnech nenašel. Je to pro mne citelná ztráta, přece jen už jsem měl „svůj systém“ vyladěn. Nezbývá mi než jet s novým. „Naštěstí“ jsem přišel o výbavu pro „sólo“ výšlap a mám doma ještě jednu pro cestu ve dvou: tarp pro dva, větší (litrový) ešus, k němu větší CalderaCone (závětří/stojan). Batoh beru taky větší než ke nutné (GosamerGear Mariposa), ale váhově velmi obdobný ztracené Gorile. Místo ztraceného třísezoního quiltu (jednoduchý spacák, který nemá záda – slehlé peří na kterém se leží neizoluje a tak je zbytečné ho tahat – člověk leží rovnou na karimatce a je přikrytý jako peřinou) mám zimní verzi (HammockGear Burrow 0). Spal jsem v něm komfortně v teplotách kolem -15°C. Tady to bude zbytečně teplé, ale je stále lehčí (650g) než jakýkoli třísezóní spacák. Něco jsem si nově vyráběl, něco si půjčil (diky Báro H. a Tomáši N.) a zbytek holt dokoupil.

Jedeme ve dvou s Markem H.. Potkáváme se v půl jedné v autobuse směrem na letiště. Tentokrát si batoh nechávám zabalit do celofánu. Stavím se ještě na reklamaci zavazadel a předávám kontakt na Danielu O., která se uvolila mne zastoupit, kdyby bylo potřeba něco pořešit stran ztraceného batohu.

Letíme před Frankfurt s Lufthansou. Na přestup máme jen hodinu a to ještě odlítáme o 15 minut později. Mám strach abychom to (my a hlavně naše bágly) stihli. Nakonec pan pilot dožene zpoždění, přistáváme včas a na přestupu stihnem i kafe. Dokonce vidíme jak nakládají Markův batoh. Můj ne…

Na šestou přistáváme na Korsice v Bastii. U pásu z bagáží stojíme dlouho. Všichni už si své kufry a batohy vyzvedli, i Marek. A já sám smutně koukám na prázdný pás..po pěti minutách už jsem to začal vnitřně vzdávat. Dva batohy ztracené během dvou týdnů…. A pak přijel…teda legraci ano, ale ne z vážnejch věcí!

Přebalujem a vydáme se zkusit stop, protože autobus nám jede až v devět ráno. Hned nám zastavil starší ženská – Marek mne překvapil svou francouštinou. Nejprv dělal Zagorku, že nemluví a nakonec mu to jde celkem plynule. Jenže paní nás sveze nějakých 500 metrů a zjistí, že odbočuje. Zkoušíme to ještě 40 minut – marně. Vydáme se kolem ropné rafinerie do 2 km vzdálené vsi Cassamozza, kde nám zítra pojede ten autobus. Nemůžem najít stanici, až nás místní přesvědčí, že to je skutečně ta malá zastávka co vypadá jak na znamení.
Hledáme místo k přespání, ale všude civilizace. Nakonec se ze silnice vyškrábem na místo co vypadá jak zpustlá zahrada. Asi to něčí bude, ale plot tam není. Rychle stavíme tarp a zaléháme. Kolem nás něco podupává – zřejmě ježek. V půl 11 usínáme.

Přidat komentář