Tělo si uvědomilo, že může odpočívat a tak to taky dělá. Po včerejším zážitku s městem nikam nejdu a jen spím, jako by můj organismus chtěl dohnat spánkový dluh za půl roku. Což možná opravdu chce. Taky se začínám pomalu věnovat práci, pročítám si věci k záležitostem, kterými se budu po příjezdu zaobírat.
Dočítám zprávy od Footprinta a Loly z jejich cesty na CDT – kdybych jim to nepřál, tak jim závidím, že jsou ještě na cestě. A myslím na všechny kamarády na PCT, kteří taky ještě šlapou. Je to pravda: „Last man in Canada wins“.
Začínám psát určité „technické“ shrnutí celé cesty zaměřené především na výbavu, o které mne na blogu několik lidí prosilo. Přesto mi to nějakou chvíli potrvá.
Večer se před sedmou vypravím na večeři s Gábinou a Davem, kteří žijí v Seattlu a kteří mne kontaktovali přes blog. Jdeme do česko-německého výčepu, kde ale z českého piva točí akorát Plzeň a z jídla podávají Vídeňský řízek. Zato jsou tu všude na stěnách české nápisy. Nicméně z některých vyplývá, že majitel podniku pochází ze Slovenska.
Gabina s Davem jsou moc milí. Jsou to vášnivý hikeři, mají toho už dost nachozeno a příští rok se chystají vyrazit na svůj vlastní PCT thru hike, takže téma našeho hovoru je jasné. Snažím se vzpomenout si na co nejvíc věcí, které jsem zažil a prožívám vnitřní šok: jsou to tři dny, ještě jsem ani neopustil americký kontinent a už mám pocit, že se to celé odehrálo kdysi dávno. To jsem zvědav jak to budu cítit doma, to už nebudu vůbec věřit, že se to celé odehrálo.
Sedíme spolu dvě hodiny a po deváté se loučíme. Doma si ještě půl hodiny povídám s Caroline, ale v deset už mne unavené tělo nekompromisně zažene spát.
Ahoj Jakube, určitě nezapomeneš, protože máš super blog i se skvělými fotkami, který ti to vždycky připomene 🙂
Jinak nikdy jsem tě neviděla a vůbec tě neznám, ale jsi pro mě borec. Přeji co nejhladší resocializaci a dík, že jsi poctivě psal.
Michala