V noci mi bylo takové teplo, že jsem spal odkopán. Přebíhám hřeben, ne moc vysoký, s mírným stoupáním a spouštím se k jezeru Lake Janus. Využívám tam prázdné tábořiště a příjemně hřející slunce a posnídám perník (!!), který jsem včera dostal od skautů. Tábořiště to tu bude profláklé, protože místní chipmunkové se ve snaze získat nějaké jídlo přichází nezvykle blízko. Po snídani si jako desert trhám červené maliny.
Předchozí úsek Snoqualmie – Stevens Pass je evidentně populárnější. Tady, přestože je víkend, nepotkám až do poledne nikoho. Pak potkávám kluka s 12ti letou dcerou, jdou 100 mílový úsek. Vždycky mne potěší, když vidím, jak se rodiče umí o své outdoorové zážitky dělit s dětma a ty to baví.
Na oběd si slezu ze stezky k jezeru Pear Lake. Pak začne být stoupání a klesání výraznější, ale stále nic dramatického. Charakter cesty i krajiny je vlastně podobný té v jižní Kalifornii, jen je tu všechno zelené a na stráních pohvizdují svišti.
Odpoledne potkávám spoustu SoBo thru hikerů. Už je mám problém od ostatích odlišit – jsou ještě voňaví, nažehlení, neotlučení, kluci jsou bez vousů. A všichni mi říkají: „Gratulujeme, už jsi na konci.“ Já si to ale nepřipouštím, ještě nekončím. Stále je přede mnou přes 260km a ty si užiju stejně jako ty kilometry první.
Usínám před půl jedenáctou.