Ráno zjišťujeme, že po slepé silnici, která končí u kempu, resp. na trailheadu nic nejezdí. Teda přijelo jedno auto s day hikerama, ale ti vyrazili na trail a zpět pojedou až večer. Do nejbližšího města Independence je to 14 mil po silnici. Ale nic jiného nám nezbývá. Pohled na kroutící se silnici pod náma nám na optimismu nepřidá.
Občas to zkusíme „crossnout“ po stráni, ale vzhledem k terénu to není o moc rychlejší, navíc jsme pak plní bodláků a musíme vysypavat boty plné písku a kamínků. Pár aut sice projede, ale všechna v protisměru. Jeden starší pár v jeepu se s námi dá do řeči s když pak jedou zpátky, naberou mne a Julii, sotva se tam s bágly a jejich psem Rosco vejdeme. Manželé John a Arvie (oběma je skoro 90) kempují v nedalekém kempu se svým motorhomem. Dojedeme tam a John se otočí pro Jana a Remiho. Arvie nás zatím usadí do jejich „garsoniery“, nabídne pití a začíná vyprávět, jaký to bylo chodit po horách v době mezi válkama. John se k ní posléze přidává, vyprávějí nám celý svůj životní příběh, jak celý život chovali koně a jezdili s nima po horách, jak mají pět dětí, jedna dcera učí balet, syn že navrhoval rakety k raketoplánům pro NASA a tak dál. Nemáme tu drzost je přerušit s tím, že musíme jít dál.
Je to prostě fascinující, jak jsou ve svých skoro devadesáti plní života. John nakonec v poledne prohlásí, že musí jet a tak se s nima svezeme do Independence. Zapřáhnou svůj jeep za motorhome jako přívěs a jedou dál.
První co po sprše uděláme je, že se vydáme najíst. Až tady si uvědomíme, jaký máme vlastně hlad. Hikers hunger, hlad který se po spálení tukových zásob dožaduje neustálého nasycení. V tom jsem na tom oproti ostatním přece trochu ve výhodě, protože jsem začal s větším bachorem, ale už i na mne došlo. Abych to zkrátil, během dneška jsem spořádal šest burgerů. O Americe se toho dá napsat spoustu dobrého, ale v povídaní o jejich gastronomii bych byl raději diskrétní. Burger je tady sázka na jistotu. Když dojdu do města toužím po dvou věcech: po burgru a čerstvém salátu…
Mezi tím, než je dopráno čistím svůj filtr na vodu (SAWYER Mini), snad 30 minut. Poslední dny jsem záviděl ostatním jejich Sawyery regulérní velikosti, protože zatímco oni měli litr vody přefiltrovaný za minutu, mě to trvalo minut deset. A to se snažím filtr proplachovat (back washing) každý den. Zvažuji koupi filtru regulérní velikosti, s tím že mini bych si nechal na výšlapy v domovině, kde člověk nepotřebuje filtrovat několikrát za den. Dokonce jsem slyšel teorii, že mini vyrábějí jen proto, aby mohli prodat dva, že stejně nakonec člověk skončí u velkého. Do toho poslouchám jak pod oknem nějaký kluk hraje na kytaru blues, ale není to takový to upocený, jako když se o to pokoušejí evropané. Tohle se jim musí nechat. Oni to prostě cítí jinak. Ale to už je daný tím co odmalička poslouchají v rádiu a co jim zpívaj mámy před spaním. Paci paci pacičky to teda rozhodně není.
Spravuji si batoh. V hiker boxu jsem našel vyhozenou přezku a z ní jsem si udělal záplatu na protržený kus, který držel železný prut tvořící lehký externí rám na zádech. Ztěží jsem tím prorval jehlu, tak by to nějakou dobu mohlo vydržet.
Na večeři jdeme do místního pivovaru Mountain Rambler Brewery. Zase, ke kvalitě místního piva bych se raději nevyjadřoval, ale tady ho teda vařit uměj. Nabízejí asi 10 druhů a já lituji, že mám od svého ošetřujícího lékaře nastavený limit na dvě piva týdně, který držím. Tahle móda minipivovárů má něco do sebe.
Po desáté se vracíme do hostelu. Na dvorku se ještě pokecává, kluk co hrál odpoledne pod oknem hraje zas a já se ani neodvážím mu sekundovat.
Dnes jdu spát nezvykle pozdě – hodinu po půlnoci.