Vyrážíme s Michaelem kolem půl sedmé a hned narazíme na Mag a Nata. Jdeme dál společně, krajina na dohled konečně přestává být fádně placatá. I když značnou část nám výhled zahaluje mlha.
Po pěti mílích začneme klesat k dálnici, abychom u ní po dalších dvou mílích odbočili z trailu a došli k poslednímu jistému zdroji vody na dalších 22 mil – dálničnímu MacDonaldu.
Poslední tři dny nikdo nemluví o ničem jiném, než co si všechno dá, až k sem dorazí. A každý má přitom v očích ten výraz „No já vím že MacDonald je zlo, ale chápeš – kalorie“. A slovo kalorie je tu vždy vyslovováno téměř posvátně. Takže i Ti nejzaritější odpůrci globalizace najednou zapomenou na své argumenty a ženou se za vidinou prefabrikovaného burgeru, milkshaku, a když stihnou i snídani, tak i vajíček se slaninou a lívanců. My stihli obojí. Jak snídani tak … ty další kalorie.
Místní obsluha je na špinavé hikery zvyklá a neprotestuje, že tu někteří sedí dvě hodiny a dobíjejí si telefony a powerbanky z jejich zásuvek. Vědí jaký mají apetit a kšeft je kšeft. Jen někteří projíždějící návštěvníci si významně šahají na nos a část to i verbálně okomentuje. Ale pár z nich si přisedá a zvědavě se vyptává, proč to všechno, ta cesta z Mexika do Kanady. A je z nich cítit nadšení a podpora.
Spolu s Michalem a Lapsangem se vracíme na trail. Podcházíme dálnici a po chvíli i železniční trať.
Chvíli pozorujeme zdánlivě nekonečné hady nákladních vlaků. Některé z nich táhne i pět dieselovych lokomotiv.
Kousek za tratí narazíme na vodní kešku, a u ní i na Mag s Natem. Vody je v ní docela dostatek. Jen nás překvapí zapomenutá knížka, která je dost rozcupovaná. A hned taky příjdem na to proč: myši si z papíru postavili v kešce hnízdo. Kdo bere vodu, raději jí filtruje.
A pak začnem velmi pozvolna stoupat. Za nádledujících 12 mil nabereme asi 800 metrů. Znovu si trochu děláme hlavu s místem na přespání a tak když v půl šesté zahlédnem na míli 353.9 malou planinku, neváháme ani minutu. Už je tu Emily (23) a posléze se přidá i Stretch (55). Stretch mimo jiné vypráví, že s nápadem jít PCT přišla původně jeho dcera. Protože chtěl vědět, k čemu se chystá, začal o trailu sbírat informace a zjistil, že by to vlastně rád šel i on sám. Takže ve finále on je tu a dcera doma.
Je jasno a tak se s Lapsangem rozhodnem pro širák (aneb jak se tady říká „Cowboy camping“).
K spánku uleháme kolem osmé. Pak ještě příjdou 3 kluci kolem dvacítky, jména jsem nechyt, sednou si k Emily, zapálej si jointa a jedou si na své vlně.