PCT 11. den

Zajímavé je, že když se dívám na vrchol hřebenu, vidím, jak se na jižní straně stále drží mraky. Takže ti, co tam jsou, jdou ve stejné mlze jako já včera.

Je to dlouhý sestup. A když říkám dlouhý, mluvím o sestupu z 2 360 m na 520 m na deseti mílích. Dlouhý a únavný. Konečně mne začínají pořádně bolet nohy. Kolena, kyčle. A speciálně prostředník na pravé noze. Když si v půlce sundám boty, zjišťuji, že nehet na tom prostředníku už je hodně podebraný. Vymáčknu z něho docela dost hnisu. Vypadá to, že tenhle nehet už brzo ztratím. To je tu zcela běžná záležitost, počítal jsem s tím, jen jsem to nečekal tak brzy.

Procházím kolem patníku označujícího 200. míli.

Na míli 205,7 konečně dorazíme na kraj údolí, kde je i kohout s vodou. Jsou tu ostatní tři kluci a holka s koňma. Nabíráme vodu a rychle pokračujeme v cestě. Opravdu rychle, protože obloha černá, zvedá se vítr a je cítit déšť. Nejlíp je na tom ta holka. Zatímco v hornatém terénu koně jen vedla, teď si na jednoho vyskočí a za chvíli nám mizí z očí.

My upalujem, co to dá – hřeben, na kterém jsme ještě před pár hodinama byli je utopený v mracích a slyšíme jeden hrom za druhým. Doufám, že se Top Notch a ostatní zdrželi v Idyllwildu o něco déle.

Přesto máme zase štěstí. Kromě pár kapek zanesených větrem vyvázneme suší. Podchodem podbíháme dálnici.

Ve čtyři na míli 210,5 odbočíme k domku, kde bydlí Ziggy & The Bear. Další legendární místo na trailu. Ziggy & The Bear jsou stařečci, kteří už léta poskytují svůj dvorek a krytou verandu hikerům. K mání je kafe, čaj, limošky, sprcha, dřezy na umytí prádla, elektřina na dobití telefonů a foťáků. Příspěvky na provoz, jak jinak, dobrovolné. Letos navíc organizují převoz lidí k autobusu, protože následující úsek je opět kvůli následkům požáru uzavřen a žel neexistuje alternativa. Těch pár mil se musí širokým obloukem objet. Nedá se nic dělat. Má to tak být.

Posedávám, vyřídím nějaký maily s domovem, vařím si večeři, dávám se do pucu. Na zápraží odkládám quilt, aby uschl.   

Vyslechnu si legendu o Kanaďanovi, který nejprve z Kanady až do San Diega dostopoval a teď se na trailu živí tím, že chytá chřestýše, nosí si je živé v batohu a večer si je vaří k večeři. Prý je den za námi, viděl jsem jeho fotku s vařeným chřestýšem. Prodávám, jak jsem nakoupil.

Před devátou si všichni přítomní (cca 15 lidí) steleme na dvorku pokrytém kobercem k spánku pod širákem. Zažívám minuty hrůzy – nemůžu najít quilt. Mám za to, že jsem ho ráno nechal na palouku, na kterém jsem spal. Až po pěti minutách si vzpomenu, že se mi suší na zápraží. Už bych po jedenácti dnech na cestě možná potřeboval pauzu. Noc je teplá, usínám odkopán, pozorujíc hvězdy.