Samozřejmě, že jsem následující tři neděle od návratu jezdil každý den prstem po mapě a kontroloval podle plánu, čím kluci ten který den procházejí. Pokaždé, když mi přišla informace z jejich satelitního komunikátoru s polohou, studoval jsem vrstevnice, jestli jsou na hřebeni, procházejí údolím, stelou si u vody.
Před odjezdem jsem na A3 vytiskl a na lednici přidělal mapu trailu, aby si na ní Elanius mohl posouvat magnetickou opici, to aby věděl, kde zrovna táta je. Nakonec jsem si tu opici posouval sám.
Jako puberťák po prvním rande jsem čekal na telefonát, až se konečně po osmi dnech dostanou na signál. Když konečně z Canmore, kousek od Banff, zavolali, hltal jsem každé slovo. O požárech na trailu před nimi. O setkání s grizzlí rodinkou. O útoku „bojové“ koroptve. O nekonečných dešťových dnech. O Damajkyčových zničených nohách. O zázračné antibiotické masti, která je udržela na trailu. O veliké únavě a radosti zároveň. O dobrých lidech, které potkali.
Všechno to jsem si následně ještě jednou přečetl na blogu Nalehka. A pak zase jedenáct dní čekání na další telefonát, tentokrát z Jasperu.
Pak už mi zbylo jen to bloudění prstem po mapě, až mi konečně 5. září přišla přes satelit zpráva:
Právě jsme dorazili do cíle, Lake Kakwa! Paráda. Máme vás rádi! … Teď ještě dva dny k silnici… Máváme P+P.
Zaplavila mě radost a úleva. Zvládli to. Do poslední chvíle to nebylo samozřejmé a z toho, co mi kluci vyprávěli, párkrát to bylo na hraně. Ale jsou to borci!
Samozřejmě jsem věděl, kdy přilétají, vždyť jsme měli společnou letenku. Přiznám se, že jsem se trochu zaradoval, když mi Footprintova Olí řekla, že nemají z letiště odvoz domů do Liberce.
„Já, já, odvezu je já!“ vysypal jsem ze sebe dřív, než se ukáže, že existuje jiné řešení.
Tak jako jsem v minulých dnech sledoval pozici kluků na mapě GDT, tak jsem dnes od rána neustále kontroloval na Flightradar24 pozici letadel, ve kterých seděli.
Dopoledne jsem částečně trávil „výtvarkou“, výrobou vítací cedule:
GDT HIKER TRASH
2 FINISHERS
+ 1 WHO MADE THIS SIGN
Letadlo dosedá na ruzyňské letiště ve 14:00 a já už s plakátkem stepuji před východem z terminálu. Po čtvrt hodině mi volá Olí, že si kluci teprve jdou vyzvednout zavazadla a že o mně vůbec netuší. Má to být překvapení.
Oslovuje mě kluk, který právě přiletěl z Andalusie, že čte blog a že se mnou na kluky počká. Chce prý vidět, o kolik hubenější ti dva hubeňouři po měsíci na trailu budou. Vydrží čekat asi dvacet minut, ale nedočká se, už musí jet.
Ještě ke mně přiběhne rozesmátá letuška. To mě jen zdraví kamarádka Petra, která dělí svůj profesní život mezi létání a práci u filmu. Ale já jí ani nedokážu věnovat dost pozornosti v obavách, že mi kluci nějak proklouzli.
Až konečně, 45 minut po příletu, vidím obě známé tváře, na kterých se nejdřív objeví překvapení a pak stejný úsměv, jaký je na té mojí. Kluci nic netušili do poslední chvíle.
Padáme si do náručí. Spolu jsme tuhle cestu na letišti zahájili, spolu ji končíme. Mission accomplished.
Footprint ruší autobusové jízdenky a už nasedáme do mé pracovní dodávky. Vtisknu každému do ruky jedno uvítací pivo a vyrážíme vstříc pražské odpolední zácpě. Výjimečně mě ani neštve.
Musím se přiznat: to, že kluky vezu do Liberce, je tak trochu akt sobectví. Prostě jsem si je na první dvě hodiny doma chtěl ukrást pro sebe. Nechávám si všechno dopodrobna odvyprávět.
V duchu si dělám poznámky, které se mi třeba budou hodit, pokud se do kanadských Skalistých hor vrátím. Kluci dostali docela „napít“, některé dny byli opravdu „na krev“. Enormně jim pršelo a prakticky celé sekce F a G šli bahnem v údolí, protože vytrvalý déšť a riziko bouřek je nepustily na hřeben. Svorně se shodují, že pokud by to plánovali znovu, určitě by snížili tempo asi o 20–25 % a přidali více času na odpočinek mezi sekcemi.
Píšu si to za uši.
Po necelých dvou hodinách jízdy zastavujeme u Footprinta před domem. Okamžitě na něj naskáčou jeho dcery a odmítají se ho pustit. Olí se tváří zdrženlivě, ale je nám jasné, že kdyby nebylo svědků, zareaguje stejně. Tak nám alespoň naservíruje slavnostní večeři, které dominuje fantastická rajská.
Ještě tak hodinu a půl povídáme a pak už s Damajkyčem vyklízíme pole. Hážu ho domů a sám se s končícím dnem vypravuji na Prahu.
Za měsíc se do Liberce vrátím ještě jednou si celý trail prožít na Footprintovo promítání na festivalu Nalehka, který se koná 17.–18. října 2026.
Do té doby už snad budu zcela fit.
Má kyčel už je dávno zahojená, žel stále mě trápí achilovky, které mě začaly zlobit na Nordkalottleden a po návratu ze Skalistých hor už bolely tak, že pro mě byl problém pomalu i dojít na tramvaj. Konečně jsem se proto svěřil do lékařské péče. Momentálně procházím rehabilitačním kolečkem, pilně cvičím a tělesnou váhu držím níž než před odjezdem na GDT.
Jakmile mi to mé nohy dovolí, začnu zase, alespoň o víkendech, běhat po kopcích. Protože nechci, aby mě další trail přistihl tak nepřipraveného jako ten letošní.
Ať už půjdu sám, nebo zase někam vyrazím s klukama.
Protože i když to letos nedopadlo podle našich představ, pořád zůstáváme Trio Úžas.
Co dodat? Děkuji a těším se, že třeba někdy příště bude další výprava. Díky za popis skvělého finále v ČR!
😉děkuju za ten závěr. Moc hezky se to čte.
Díky 😊
Děkuji za Vaše hezké psaní a postřehy, hodně zdaru doma, v práci i na cestách. Trochu Vám závidím, že jste se našel, že jste si našel něco co Vás fakt moc baví. Padesátka na krku a podobně jako Vy před lety já gaučový, u-počítačový povaleč. Zkusím si na vás vzpomenout a obout boty a otevřít dveře ven 🙂 S pozdravem Dan