GDT ohlédnutí

Tentokrát to bude zcela jiné ohlédnutí. Jsem desátý den doma. Pořádná dávka Diclofenaku a protizánětlivá mast srovnala mou kyčel tak, že mám pocit, že se mi to všechno muselo jen zdát. Samozřejmě že si to celou dobu proháním hlavou. A tak chci i tady za čerstva rozebrat ve slovech, proč jsem trail pouhých pět dní po startu opustil a co mi tahle zkušenost přinesla.

V době, kdy jsem absolvoval své nejdelší cesty, tak se mi na nich opakovaně vracel jeden a ten samý sen. Noční můra. Zdálo se mi v něm, že jsem doma a někdo se mě ptá, co tam dělám, vždyť mám přece někde šlapat. Mě pak vždy přepadla úzkost z toho, že jsem něco nedokončil, že jsem nenaplnil svůj sen. A pak jsem se zpocený probudil, abych se následně uklidnil, že je vše v pořádku, že mám nad hlavou nebe plné hvězd a před sebou ještě týdny svobody na cestě. Dnes svou noční můru prožívám v reálu.

Záměrně jsem si dovolil truchlit nad tím, že jsem to s kluky nedošel. Vím, že emoce se nesrovnají za pár dní a dělám vše proto, aby se to ze mě vyplavilo. Je to ztráta, která bolí, i když vím, že jsem udělal správnou věc. Ale zároveň mi to dalo cennou zkušenost s lidskou laskavostí a podporou, kterou bych asi jinak nezažil. A to taky není málo.

Na letišti ve Vancouveru mi David při loučení říkal: „Don’t see it as a failure, see it as a learning experience.“ Chtěl bych na to nahlédnout tímto pohledem. Věřím, že se nic neděje náhodou. Anebo jsem měl prostě jenom dostat lekci pokory. V hlavě jsem si to za poslední dny přehrál asi tisíckrát.

Tak dobře. Ještě jednou. Proč se to stalo?

• Ambiciózní plán. Byl založen na tom, že Footprint a já máme rodiny, které nechceme nechat samotné na dlouhou dobu. Proto jsme si stanovili jen 34 dní na absolvování celé stezky.
• Neodhadnutí fyzické způsobilosti. Při plánování jsme vycházeli z předpokladu, že budeme ve stejné kondici jako na Hayduku. Já se na Hayduke intenzivně fyzicky připravoval, několik měsíců jsem každý den cvičil a běhal jako nikdy předtím. A taky se mi díky tomu podařilo vyrážet na HDT s výrazně nižší tělesnou hmotností.

Proto jsem tehdy bez problémů udržel tempo s klukama, kteří jsou mladší a aktivně sportují celý život. Já byl oproti tomu první půlku života gaučový povaleč, hýbat jsem se začal až po čtyřicítce. A když srovnávám fotky ze začátku HDT a GDT, na první pohled mě do očí trkne to břicho, které má v současnosti o deset kilogramů víc.

• Nemoc. Dva měsíce před trailem jsem měl ošklivý pásový opar, který mi evidentně vzal více síly, než jsem si připouštěl.
• Ostrý start. Vždycky každému říkám, ať nepřipálí začátek. Ať se pomalu na trail adaptuje: první týden 20–30 km denně a žádné rychlé vybíhání ostrých kopců. PCT i CDT začínalo první měsíc v poušti jen s mírným denním převýšením. Když přišly hory, bylo už tělo na zátěž adaptováno. I Hayduke začínal výrazně jednodušeji. Jenže GDT startuje bez varování rovnou stoprocentním zápřahem.
• Hike your own hike. To je nejzásadnější heslo thru-hike komunity. Jít to podle sebe, ne podle někoho jiného. Správným postupem by v okamžiku zjištění stavu bylo okamžitě zvolnit na hranici vlastního komfortního tempa a třeba se rovnou rozdělit. Jenže systém permitů neumožňuje flexibilitu jednou stanoveného plánu.
• Tlačení na pilu. To byl zákonitý důsledek všeho předchozího. Snažil jsem se to přemoci silou. Moc jsem do toho „dupal“, neposlouchal jsem, když mi tělo říkalo, že ho cpu někam, kde je na hranici svých možností. Věděl jsem, že jdu nádhernou krajinou, ale místo toho, abych se jí jako vždy kochal a nechal se jí naplnit, myslel jsem jen na každý další krok, astmaticky sípal a na hodinkách sledoval tepovou frekvenci oscilující mezi 140–170 bpm. Mizela radost, nahrazovalo ji úsilí, snaha o výkon.

V kombinaci s téměř permanentní únavou byla jen otázka času, kdy si něco udělám. Kdyby to nebyla kyčel, mohlo to být cokoli jiného: kolena, achilovky, únavové zlomeniny, shin splints…

Taky jsem mohl v důsledku přetížení a únavy spadnout někde ze svahu a už se nikdy nevyhrabat. Právě takhle před pár týdny na GDT jeden život skončil. Já dostal jen varování.

Mám kamaráda, kterého si velmi vážím. Prožil roky služby v armádě v elitních jednotkách, po zásluze nosí řadu vyznamenání. Prostě žádná padavka. Když se před pár lety vydal na CDT, potýkal se s celou řadou nepřízní osudu, od klimatických podmínek po fyzické přetížení. Zabejčil se, rozhodl se to urvat hlavou, projít silně zasněžené pasáže, překonat bolest. Aby to zvládl, polykal ve finále hrstě Ibuprofenu denně. A na začátku Colorada zkolaboval a skončil na několik týdnů na kapačkách. Ve chvíli, kdy jsem se rozhodoval skončit, jsem na něj intenzivně vzpomínal.

V posledních dvou týdnech jsem slyšel podobných příběhů mnoho. Bylo tedy moje rozhodnutí okamžitě skončit a skočit na první letadlo domů správné? Tady záleží na úhlu pohledu.

Kdyby mi bylo 33 let a byl bych svobodný, s největší pravděpodobností bych si někde týden odpočinul a pak bych si šel projít tu část Rockies, která není svázaná permity. Přijal bych nabídku Sáry, že mi v nich ukáže svá oblíbená místa a že se po nich budeme nějaký čas toulat bez potřeby dojít do nějakého konkrétního bodu.

Ale mně je o dvacet let víc a mám rodinu s dvouletým synkem, kterou nechci nechávat dlouho o samotě. Už tak si mě s mou časově náročnou prací doma příliš neužijí. To, že mi umožňují na delší traily vyrazit, je z jejich strany do značné míry oběť, projev velkorysosti a já jsem jim za to nesmírně vděčný. A nechci toho zneužívat. Když mi došlo, že tento trail nemohu dojít, chtěl jsem být raději co nejdříve s nimi, než abych si někde užíval „dovolenou“.

Protože trail pro mě dovolená není. Je to pro mě, trochu velkohubě řečeno, každoroční kontemplační čas. Cesta z bodu A do bodu B, která mě má ukotvit v tom, kdo jsem a co v životě dělám. Chození můj život před deseti lety zásadně proměnilo a díky každoročním thru-hike návratům na hory znovu procházím touto vnitřní konfirmací.

Proto chci traily prožívat právě takhle, proto mi má rodina umožňuje na ně vyrážet a proto je velmi pravděpodobné, že se na podobnou cestu zase vydám. Ale tentokrát bylo mé rozhodnutí vrátit se domů správné. Beru to jako hodně drahou, bolavou, ale cennou zkušenost. Přesně tak, jak mi to David na tom letišti říkal. Teď je jen na mě, co si z ní vezmu.

Co si tedy z toho v tuto chvíli odnáším pro příště? Musím se vrátit k větší pokoře a respektu. Plánovat střídměji, nevyrážet bez pořádné fyzické přípravy. Udělat vše pro to, aby pro mě traily zůstaly tím, čím byly doposud. Časem radosti a ne sbíráním skalpů. Jestli se někdy vrátím GDT dokončit, nevím. A teď to ani vědět nemusím.

A co Footprint a Shadow? Ti šlapou dál na sever, pokřikují na medvědy naše „Hej hej!“, „Hou hou!“, „Hop hop hop!“ a kousek ze mě ponesou s sebou na konec Velké cesty po kanadském rozvodí, až nahoru do Kakwa parku. A kdo chce, může je spolu se mnou sledovat v magazínu Nalehka.

Tak ať vám to šlape, hoši, a velký Manitou ať provází vaše kroky.

Happy trails and be safe out there!