GDT – končím, návrat 1. den

Tohle je nejtěžší deníkový zápis mé chodecké „kariéry“. Musel jsem udělat rozhodnutí, o kterém jsem doufal, že na něj nikdy nedojde. Celou noc téměř nezamhouřím oko. A není to tím, že dusot hudby v kilometr vzdáleném kempu utichá až ve dvě ráno.

Pořád si sem a tam přehrávám všechny možnosti a pořád mi z té rovnice vychází jediný nekompromisní výsledek. Snažit se pokračovat dál by bylo sobecké vůči klukům, vůči mé rodině a ve finále i vůči mně samotnému. Pravděpodobně by to dopadlo ještě hůř, než jaké to je právě teď. Jedna z věcí, které jsem se díky chození naučil, je nutnost naslouchat svému tělu. A mé tělo mi právě vystavilo stopku. Kdybych se snažil pokračovat dál na sílu, situace s kyčlí by se zhoršila a možná by mohla vést i k vážnějšímu poškození. Zažil jsem to v minulosti při šlapání po Čechách s holeněmi, kdy jsem si svou tvrdohlavostí uhnal bolestivé shin splints (syndrom mediální tibiální hrany) a vyřadil se tehdy na měsíc z provozu. Evidentně jsem si s kyčlí něco udělal, protože jsem chtěl silou překonat nedostatečnou fyzickou způsobilost absolvovat trail v nastaveném tempu. I když je to pravděpodobně jen banální zánět, kdybych dál pokračoval přes bolest, taky bych mohl zůstat imobilní uprostřed vysokých kopců, mimo dosah civilizace, s nutností vyžádat si pomoc search and rescue teamu. Jsem ve stavu, kdy bych za den ušel maximálně deset kilometrů po rovině, a ne dnes plánovaných čtyřicet kilometrů s převýšením 1 700 metrů. Jediné rozumné řešení by bylo dát si třeba týden pauzu a doufat, že odpočinek a regenerace pomůžou. Mohl bych se ke klukům připojit někde dál na trailu. Ale nejenže bych žil s tím, že jsem neprošel celý trail, to by má pýcha ještě nějak unesla. Jenže má fyzička by se za týden odpočívání zázrakem nezvedla, naopak kluci už by se dostali do správného tempa a situace by se opakovala znova. Navíc bych tím ohrozil jejich šanci trail dokončit. Sice mi explicitně řekli, že by jim to nevadilo – jsou to oba neskuteční frajeři – ale já bych to vědomí neunesl. Chci, aby to došli celé. I za mě.

Kdyby to byl normální trail, kde není potřeba spousta permitů vázaných na konkrétní dny, rozdělili bychom se a já bych po tom týdnu odpočinku došel svým tempem na pohodu, třeba o dva týdny později. To by bylo úplně nejlepší řešení. Ale legálně to nejde a nelegálně to opravdu dělat nechci. Sečteno podtrženo: končím právě teď.

Vstáváme opět tak, abychom byli v šest na nohou, zabalení, připraveni vyrazit. Když už máme batohy na zádech, oznamuji klukům své rozhodnutí. Třese se mi hlas, oči mám vlhké, ale musím ten řez udělat. Čím rychleji, tím lépe. Cokoli jiného by bylo jen trápení. Samozřejmě i kluci cítí pohnutí. Vždyť jsme Trio Úžas, něco jsme spolu zažili, jsme na sebe napojení. Ale i přes poslední protesty chápou moje rozhodnutí a respektují ho. Ještě si uděláme společnou fotku. Do úsměvu se nutíme, přestože víme, že se o žádný konec světa nejedná.

Rozcházíme se pod dráty vysokého napětí, jdeme pod nimi každý na opačnou stranu. Po padesáti metrech se ještě otáčím a chce se mi rozběhnout zpátky s tím, že je to všechno blbost, že to ještě zkusíme, ale prudká bolest v kyčli mě posílá do kolen a varuje mě, ať na to koukám rychle zapomenout.

Pajdám z kopce do spícího kempu plného obytných přívěsů, v měkké hlíně vidím naše stopy ze včerejška a snažím se zahnat ten pocit marnosti, který mě bude pronásledovat několik následujících týdnů. Znám se.

Ve čtvrt na osm docházím k Highway 3 na kraji Colemanu a začnu zvedat palec na projíždějící auta. Autobusová linka zde nejezdí, a tak je stop asi jediná možnost. Je to ale špatné místo k zastavení, tak kráčím další tři čtvrtě hodiny včerejší pěšinou kolem řeky a trailer parku ke křižovatce, kde je provoz na silnici zpomalen semafory. To moje šance rapidně zvedá. A opravdu, do čtvrt hodiny už mě veze jeden starší manželský pár, který zde po okolí muškaří. Berou mě jen 11 km k městečku Bellevue. Naštěstí mě vysadí u dalších semaforů. V mezičase jsem vznesl dotaz na facebookové skupině místní komunity, zda někdo nemá cestu do Calgary. Hned se mi ozval jeden kluk, že by se tam se mnou otočil, ale chce za to 300 CA$ na benzín. Ještě než mu stačím odpovědět, už mi zastavuje další auto. Je to Bradley (30), horník, který se vrací po pětidenním turnusu zpět domů do 130 km vzdáleného Lethbridge. Není to sice zcela ve směru Calgary, ale zato je to výrazně větší město, odkud jezdí dvakrát denně do Calgary autobus. Bradley mě původně minul, protože měl ve voze nepořádek a neměl bych si kam sednout, ale zastavil o kus dál, uklidil místo pro spolujezdce a vrátil se pro mě. Celou následující hodinu a půl jízdy si skvěle povídáme. Vyklubal se z něj velký milovník filmů. Dokonce před nedávnem viděl jeden, který jsem dělal. Když přijedeme do Lethbridge, nabídne mi zázemí u sebe doma, než si rozmyslím následující postup. Seznamuje mě se svým bráchou Adrianem (28) a nabízejí mi sprchu a čaj. Obojí rád přijmu.

Kluci jsou oba staří mládenci a typičtí geekové. Nadšeně mě provázejí domem, kde vládne organizovaný chaos. Všechny poličky jsou vyplněné Legem, které sbírá Bradley. Adrian mi zase ukazuje svou sbírku počítačů, na kterých tráví hodiny hraním počítačových her.

Koukám na net, jaké jsou nejlepší možnosti dopravy do Calgary, a pomocí aplikace Poparide nacházím možnost spolujízdy v 16:30 za příspěvek 45 CA$ na benzín.

Kluci přišli s návrhem, že spolu poobědváme. Bradley vyběhl pro smažená kuřata a mezitím mě usadí do velkého masážního křesla.

Zatímco stroj rozmasírovává mé ztuhlé svaly, snažím se zorganizovat si co nejrychlejší přesun domů. Moje rodina byla natolik velkorysá, že mě vypustila na šestinedělní výšlap, ale teď, když je po všem, chci být zase co nejdříve u ní. U své letenky domů můžu změnit datum odjezdu, ale ne místo, a tím je Vancouver. Podaří se mi za rozumný peníz změnit odlet z devátého září na pozítří.

Tak ještě zjišťuji možnosti přesunu z Calgary do Vancouveru. Paradoxně vychází ekonomičtěji letenka než celodenní jízda autobusem. Poslední úkol, domluvit si nocleh v obou městech, se mi taky záhy podaří splnit.

Ale to už je Bradley zpátky s kuřaty. A protože prohlásí, že k jídlu si vždy pouští film, usedáme do sedačky ke klasickému béčkovému hororu z roku 1995 (Ice Cream Man). Kluci jsou velcí milovníci tohoto žánru, pro mě je velkou neznámou. Přijde mi úplně absurdní, že zatímco moji parťáci šlapou někde parádní kopce, já jen pár hodin po sejití z trailu sedím uprostřed geekovsky a velmi „organicky“ zařízeného obýváku v suterénu u dvou kluků, o kterých jsem neměl před třemi hodinami ani ponětí, cpu se s nimi smaženým kuřetem a koukám na třicet let starý film, který je svým způsobem parodií na žánr, jejž reprezentuje. Ale jsem Bradleymu a Adrianovi moc vděčný. Skvěle se o mě starají a ulehčují mi mou temnou hodinku.

Před půl pátou se s kluky loučím. Bradley mi ještě vtiskne do ruky památeční minci lodi, na které čtyři roky sloužil v NAVY. Jdu před dům čekat na svůj odvoz. Přichází mi od něj zpráva, že se půl hodiny zdrží. Nevadí, ještě si volám se Sárou, se kterou jsme byli domluvení, že nás někde na trailu potká. Hned mi nabízí, ať se ještě týden zdržím, že pro mě přijede svým obytňákem a že se spolu projdeme někde jen zlehka, rekreačně. Ale i kdyby to bylo fyzicky možné, nebylo by to vůči mé rodině fér, a tak se znovu potkáme až někdy jindy.

Od mého řidiče přichází zpráva, že se zdrží další hodinu. Grrr… Z vedlejšího domu se přijde zeptat soused, co tam tak postávám, raději se vracím za klukama do baráku a ještě hodinu si povídáme.

V šest konečně dorazí můj odvoz. Prý se zdržel na pláži, že to tam bylo moc fajn. Tak to jo. Ale jinak se s Anmolem (21, původem z Indie) hezky povídá. V půl deváté mě vysazuje před domem Anny a jejího syna Rowana, u kterých jsem pár dní pobýval po CDT. S Annou jsme byli od rána v kontaktu, to ona mi ukázala existenci aplikace Poparide na spolujízdu a teď mě čekají na nocleh.

Nacházím je vzadu na dvorku, kde si Rowan opravuje kolo. Po osmi letech se vítáme jako staří známí. Do soumraku si povídáme a pak mě ukládají v obýváku. Stejně jako minule i tentokrát mají dům plný podnájemníků z celého světa.

Přemýšlím, zda kluci dorazili do dnešního cíle, kterým byl North Racehorse Creek, a zda už taky zmizeli v peří. Doufám, že mi má hlava dovolí usnout. Ale alespoň v tomto ohledu je ke mně milosrdná.