GDT 5. den

Noc byla až přízračně tichá, bezvětrná a teplá, spím zčásti odkopán. Dnes naopak vstáváme dřív, abychom už v šest vycházeli a stihli zavčasu zásobovací městskou zastávku v Blairmore v Crowsnest Pass. Chytáme pěkně tempo, stoupáme po široké lesní cestě. Zdržují nás jen spousty lesních malin.

Mě tedy ještě bolest v levé kyčli, která už třetím dnem narůstá a znervózňuje mě čím dál víc. Nějaké bolístky jsou tu vždycky a člověk si nemůže na všechno pořád stěžovat. Ale už jsem to začal „řešit“ vitamínem I (ibuprofen). Žel to moc nepomáhá. Třeba pomůže dnešní lehčí den a krátký odpočinek ve městě.

Brzy se dostáváme na otevřený hřeben. Tohle je ta odměna, ta smetánka, kterou máme rádi. Nebeská procházka s výhledem do všech stran. Hory, kam se podíváš. Ano, jsou stále značně zakryté kouřem z požárů, ale máme dojem, jako by je severní vítr (2 Bf maximálně) přece jen trochu víc poodhaloval.

Následuje horská dráha, chvíli nahoru, chvíli dolů, ale pěkně to odsýpá. Po dvou hodinách snídáme na rozcestí a rozhodujeme se, jakou cestou se do Blairmore vydáme. V každém případě kratší alternativou, pořád ještě honíme časový skluz. Ale buď dojdeme 2,5 km k nejisté vodě (poslední zpráva z FarOutu hlásí minimální průtok) a pak budeme šlapat po silnici, nebo půjdeme následujících deset kilometrů se zbytkem vody v lahvích po čtyřkolkářském tracku a připojíme se k silnici až později. Rozhodneme se pro druhou variantu.

Na silnici toho jezdí minimálně, nejvíc nás míjejí cyklisté v protisměru se závodními čísly na řídítkách. Ve městě jsme ve dvanáct. Potkáváme jednu dvojici z Anglie, která jde sekci GDT, a vzhledem k množství foťáků a objektivů, které nesou, to vypadá spíš na fotovýlet.

Rychle míříme skrz město na periferní supermarket IGA, kde nakoupíme na dalších pět dní.

Voláme domů rodinám. Pak se vrátíme kousek zpátky do laundry a dáváme prát prádlo, zatímco horečně úřadujeme: odesílání deníků, pracovní povinnosti (ne ze všeho se dá na šest neděl zcela vyvázat), organizace dalších resupply míst. Trochu to vypadá spíš jako chrtí závody než jako chvilka odpočinku na trailu. K tomu si stihnu „odoperovat“ dva nepěkné puchýře. Raději tady kontrolovaně, s vodou, mýdlem a dezinfekcí, než aby samovolně praskly ve špinavé ponožce.

Ještě se chceme najíst. Pár lidí nám tu doporučovalo místní pivovar, ale my jsme se nechali zlákat plakátkem na náhodné malé restauraci: burger combo jen za 8 CA$. Když nakoukneme dovnitř, je to prázdná indická restaurace. Ale burger je jen za 8 CA$! Usadíme se, objednáváme a… Ta nabídka se vztahuje jen na donášku. Ale co, už sedíme, burger a Caesar salát na třetiny bude v indické restauraci dobrý i tak, to dá rozum, nebudeme to déle zdržovat. Už tak jsme ve městě dvakrát tak dlouho, než jsme plánovali.

Tak jídlo bylo dobré. To nemohu říci… Drbeme si hlavu, když o půl hodiny později míjíme plnou pivovarskou zahrádku. Holt každá kulka netrefí.

Opouštíme Blairmore v 17:30 a musíme ještě projít sousedním městem Coleman. Obě města tvoří dvojměstí propojené rušnou highway. My to naštěstí procházíme cyklostezkou podél řeky a kolem velkého trailer parku. Takhle rozměrný, se spoustou dostaveb k trvale zaparkovaným obytným přívěsům, znám zatím jen z filmů a seriálů.

Cestou ještě obtelefonováváme několik kamarádů podél trailu a dohadujeme se na nějakých setkáních. Do samotného Colemanu ani nezajdeme, jen se lehce otřeme o jeho předměstí. Ale nad tím teď moc nepřemýšlím. Bolest v kyčli se pauzou ve městě spíš zintenzivnila, než aby opadla. Beru si další dva Ibalginy 400, ale nepomáhá to.

Po prašné silnici docházíme ke kempu McGillivray Creek Campground. Když na tomhle trailu mluvím o kempech, většinou je to jen plácek pro pár stanů, v lepších případech vybavený bear boxy pro uschování jídla, v těch nejluxusnějších i suchým záchodem. Tak tohle je úplně jiný případ. Je to ohromné lesní parkoviště plné přívěsů, čtyřkolek a motorek. Tady nechceš být. Obzvláště ne dnes, v sobotu večer. Chceme jít ještě výrazně dál, ale já s tou kyčlí už prostě nemohu. S bolestí vylezu za kluky na terénní hup nad kempem a proplétáme se mezi rozježděnými cestami plnými řvoucích čtyřkolek a motorek. Hledáme alespoň trochu klidnější plácek. Nakonec sebou plácneme asi kilometr za samotným kempem mezi cesty, po kterých se neustále prohánějí řvoucí stroje. Vypadá to úplně absurdně.

Ale horší je, že se musíme rozhodnout, co dál. Pomalu si přiznávám, že v tomhle stavu nemůžu vyrazit do hor na jeden z nejnáročnějších úseků cesty s dlouhými denními kilometry a velkým převýšením. Plán jsme dělali tak, abychom mohli odjet od rodin a stihli cestu v rozumném čase. To ale předpokládalo, že budeme všichni ve stejné fyzické kondici jako tehdy, když jsme šli Hayduke. A to já teď rozhodně nejsem. Navíc dobře víme, že bez odpočinku a regenerace se to bude v tomhle terénu a denní zátěží spíš zhoršovat. Bojím se, že budu muset udělat to rozhodnutí, kterého jsem se vždycky bál, ale které je teď asi nevyhnutelné. Kluci jsou skvělí, strašně mě podporují s tím, že prostě přizpůsobíme tempo a plán, ale já dobře vím, že je to blbost. Trvalo půl roku sehnat všechny permity a ty nás zavazují. Pokud to chceme hrát legálně. A to my chceme. A já nechci být pro kluky koulí na noze. U večeře je to jak na pohřbu. Zahraju pár písniček na odlehčení atmosféry. K tomu mě surreálně doprovází zvuk řvoucích motorek a čtyřkolek. S padající tmou jdeme spát s tím, že ráno zkusíme vyrazit jako normálně a uvidíme. Usínáme za nepolevujícího zvuku motorů a praskání v drátech vysokého napětí nad našimi hlavami s obavou, že tohle může být moje poslední noc na trailu.

36 km (celkem 178 km). ⭡771 m, ⭣934 m.