Moc toho nenaspíme. Celou noc nás obtěžuje galantní jelen a jeho společníci. Neustále se přibližují k našim příbytkům, čenichají, co by si odnesli. Jsou strašně drzí. Halekáme na ně, boucháme do stanové plachty, zažene je to vždy jen na chvilku.

Kemp u jezera opouštíme v 6:30. Nejprve nás čeká úsek, který jsme včera nezvládli. Začínáme stoupáním o 250 metrů na Range over Lost Lake. Hustou zeleň záhy vystřídá spálený les. Míjíme také požárem zničený Sahe Pass Campground. Jakmile se dostaneme na hřeben, otevře se výhled do kraje, značně omezený kouřem z lesních požárů.

Pokračujeme po vlnícím se hřebeni a začíná nás to bavit. Krajina jako by se každý kilometr měnila: od spálené země přes živou vegetaci až po miniaturní kaňon vzniklý v rozeklaném hřebeni. V kempu Font Creek Campground, kde jsme měli původně na dnešek spát, skoro hodinu snídáme.

Přelezeme další hřeben a mně dělá radost, že mi to pocitově jde výrazně líp. Není to skok z nuly na sto, stále mě každé stoupání dost bolí, ale kluci mě nechávají chodit vpředu a držet tempo a drží se mnou mé mikropřestávky na chycení dechu. Ale intervaly mezi nimi se prodlužují a já si to zase začínám užívat.

V půl druhé nacházíme skrytý pramen u kempu Scrape Pass. Dobíráme více vody, každý tak 2,5 litru. Všechny zdroje varují, že následuje výrazně těžký třináctikilometrový úsek bez vody. I podle mapy to vypadá úctyhodně. Tři velká stoupání s procházkami po hřebeni a následným prudkým padákem do údolí.

Prvním vrcholem je La Coulett Ridge Crest (až 2 360 m n. m.), 300 metrů nad námi. Zpočátku to jde, ale pak se povrch změní v suťoviště v exponovaném terénu a stezka se nám stále ztrácí. Začíná to být trochu Mordor. Ale sestup je ještě horší. Stále vzpomínáme na Hayduke, kde jsme v obdobném terénu často absolvovali podobně divoké sestupy do kaňonů. Jde to pomalu, ale ne kvůli mé upadlé fyzičce, nýbrž protože rychleji to v tomto terénu prostě nejde. Ani nás nepřekvapí, že za celý den nepotkáme živou duši.

Spadneme do 2 030 m n. m. a dáme si 20 minut pauzu. Další kopec, La Coulett Peak (2 398 m n. m.), je ještě strmější. Pravidelně sípu jako astmatik před záchvatem. Nahoře je to ale zase paráda, výhledy po okolí, byť stále se halící do kouřové clony. Tady byl náš původní plán přejít na Barnaby Ridge Alternate, ale časová ztráta, můj stále ještě znatelný fyzický handicap i fakt, že výhledy stále mizí v kouři, nás vedou k rozhodnutí pokračovat po hlavní trase, která na zítřek slibuje lehčí úsek.

Dnes nám ale ještě pokračuje masomlýnek. Opětovný padák na 2 100 a poslední stoupání. Tentokrát to je několik vrcholů za sebou (až 2 345 m n. m.). Cesta místy vede hodně exponovaným sypkým terénem, raději si hledáme variantu hustým porostem nízkých stromků. Nahoře jsme vyčerpaní, ale spokojení. První ze tří menších vrcholků přecházíme v půl osmé. Tlačí nás čas, chybí nám tu tři hodiny ze včerejšího dne. Při nástupu na finální sestup za Sunkist Pass pozorujeme slunce, jak se nesmlouvavě chýlí k západu.

Jakmile slunce zapadne, dostáváme se konečně na jasně viditelnou stezku padající do údolí. Zrychlujeme, ale klesání je pořád hodně prudké a nepříjemné. Neustále halekáme na medvědy v ustáleném trojhlasém pokřiku: „Hej hej!“ „Hou hou!“ „Hop hop hop!“ Na poslední kilometr před naším cílem zapínáme čelovky.

Ve 22:00 docházíme k širokému potoku Creek Ford. Naštěstí se nám podaří přeskákat na druhou stranu po kamenech. Hned za potokem je plácek, kam se krásně vejdou naše tři stany. Ano, bude tu zima a vlhko a můžeme očekávat vysokou kondenzaci, ale jinde se postavit nedají. Další šance by byla až v šest kilometrů vzdáleném kempu. Stavíme, vaříme večeři. Kluci se zvládnou v té ledové vodě i vykoupat. Já alespoň konečně vytáhnu ukulele a zahraji dva kousky. Netáhnu ho zbytečně!

V okolí není žádný strom vhodný na věšení jídla (jen nad našimi hlavami), tak přivazujeme Ursacky ke stromu 30 metrů od našeho nocoviště.

Usínám dnes pozdě, až o půlnoci.

32 km (celkem 101 km). ⭡2 083 m, ⭣2 426 m.