GDT 2. den

Noc proběhla klidně, minimální teplota 6 °C. A opravdu, únava zafungovala a po nočním psaní jsem ihned upadl zpět do spánku. Teda alespoň mně. Kluci mi později řekli, že jsem svým chrápáním držel většinu kempu v pohotovosti.

Vstáváme v 7:00. Kluci nakonec dali širák a teď mají totálně promočené spacáky.

Zdá se, že tuto hodinu si zvolila ke startu většina přítomných. Vyrážíme bez snídaně. Přidává se k nám Carver (23, Colorado), který jde také GDT a rád by na následující úsek společnost. Je to student tělovýchovy, a tak má opravdu dobrou fyzičku. Vracíme se 2,5 km na silnici a další 4 km šlapeme asfalt. Takhle ráno ve 14 °C s minimálním provozem je to fajn. V jednu chvíli u nás zastaví malý autobus s nápisem „Hiker’s shuttle“, jestli nepotřebujeme někam hodit.

Před odbočkou na trail s následujícím stoupáním z 1 593 m n. m. do 2 520 m n. m. na osmi kilometrech si dáme snídani u většího potoka.
Stavím se do čela skupiny, aby tempo udával ten nejpomalejší. Docela to jde, po včerejšku mi svítá naděje, že se to zlepší. Ne že bychom šli nějak rychle, a cestou vyhlásím dvě desetiminutové přestávky, ale docela to jde.

Procházíme většinou hustým porostem, a tak co chvíli někdo z nás vykřikne „Hej medvěde“ nebo zajódluje. Zkrátka o sobě dáváme v nepřehledném porostu vědět.

Cestou se párkrát míjíme se skupinou tří místních indiánů, na jejichž kmenovém území se pohybujeme. Ti varují medvědy po svém. U pasu se jednomu z nich houpe malý reproduktor a vyhrává na celé kolo.

Na louce u potoka Rowe Creek se před námi otevře obzor, včetně důstojného hřebene, který máme překročit.

Vycházíme z lesního porostu a stezka se táhne suťovištěm v příkrém srázu. Strmé stoupání 300 výškových metrů před vrcholem už mě hodně zpomaluje, pouštím kluky před sebe, ať na mě nahoře počkají. Okamžitě vyrazí svižným tempem vpřed. O to víc mě překvapí, když je za chvíli tím svým šouravým tempem docházím.

Ukazuje se, že Carver se na suťovitém povrchu cítí značně nejistě. V jednom okamžiku to chce zabalit a vrátit se zpátky. Footprint ho ale přesvědčí, že to zvládne, a přes nepříjemný úsek mu pomůže. Kluci na mě pak kousek pod vrcholem čekají. Jakmile si k nim sednu, téměř okamžitě mě přemůže spánek. Když se zvedáme k odchodu, prohlásí Carver, že se vrací, že je ten terén pro něj příliš nekomfortní. Vrátí se do včerejšího kempu a pak si chytne autobus. Zkusí další etapu, zda to pro něj bude příznivější terén. Footprint se mu nabídne, že ho převede přes ten pro něj nejtěžší úsek, a tak si u nás nechá batoh a kousek se s Carverem vrací. My s Damajkyčem okamžitě usínáme, byť do nás pere slunce.

Footprint přiběhne (doslova) za dvacet minut a my můžeme pokračovat. Přehoupnout se přes vrchol a pak prudkým padákem o 500 metrů níž.

Asi je dobře, že se Carver vrátil, tady je terén ještě suťovitější. Dostáváme se do údolí, kde je porost poničený požárem. Trail se nám chvílemi ztrácí ve vysoké trávě a po čase začne znovu stoupat. Na mně už se projevuje únava a tempo mi žalostně padá. U potoka Blakiston Creek Tributary mi kluci filtrují vodu. Další prudké stoupání už vyjdu s vypětím všech sil a je mi jasné, že další velký kopec už nezvládnu. Čas letí a my víme, že do našeho dnešního cíle, kempu Font Creek Campground, už to nezvládneme. Už jdu jako náměsíčný a musím vyhlašovat desetiminutové pauzy i na rovině. Pokaždé okamžitě usínám. Moc mě mrzí, že už si ani neužívám pohádkové krajiny kolem.

Ještě jedno krátké stoupání o sto metrů výš a už prudce padáme k jezeru Twin Lake, kde se nachází kemp. Naštěstí v něm je málo lidí a nám se sem podaří vmáčknout. Už jsme zase na území národního parku. Je půl deváté, hned začneme stavět.

Celou dobu nás okukuje jelen, který bez známek plachosti prochází kempem. Jdeme si vařit na břeh jezera, kde se další nocležníci pokoušejí ulovit rybu na improvizovanou návnadu na prádelní šňůře.

Padá tma, uložíme pytle s jídlem do bear boxu a ve 22:15 upadáme do spánku.

32 km (celkem 69 km). ⭡1 740 m, ⭣1 520 m.