GDT 1. den

Na psaní deníku se vzbudím ve 2:00, ve čtyři mám hotovo, ale stejně už nezaberu. Už se těším, že zítra budu po prvních ušlapaných kilometrech dostatečně unavený, aby mi opětovné usínání nedělalo problém. Před šestou oficiálně vstáváme.

Sprcha, snídaně, balení, úklid domečku. Krátce před sedmou nám píše Chantal Bevan, která nás odveze na začátek trailu. Chantal provozuje ve spolupráci s GDT asociací shuttle, kterým vozí hikery do 270 km vzdáleného resortu ve Waterton Parku. Případně na nějaký jiný trailhead. Nebo vyzvedává lidi, kteří v rozumné vzdálenosti končí. Stopovat si ve třech na takovou vzdálenost s naším na den naplánovaným itinerářem netroufáme. Je to o 30 % levnější než brát oficiální shuttle z letiště.

Chantal bydlí blízko startu, takže aby pro nás mohla dojet, musela vstávat před čtvrtou ranní. Svým červeným pick-upem vozí hikery dva měsíce v roce téměř každý den. Je to napůl práce, napůl dobrovolnictví. Rozhodně s chodeckou komunitou, jejíž je členem, žije.

Cesta odsýpá rychle. Za chvíli se na západ od nás začíná rýsovat první hřeben hor, vysokých zhruba jako naše Sněžka, tedy asi to nejnižší, co tu potkáme. Je to taky to jediné, na co se dá koukat. Většinu cesty vyplňuje zbytek horizontu nekonečná planina.

Teprve poslední hodinu se krajina začíná vlnit, podél silnice se objeví údolí s řekou a hory se začnou zvedat i na jihu před námi. Obzor zaplní desítky větrných generátorů. V deset konečně dojíždíme do resortu Waterton Lake u stejnojmenného jezera.

Loučíme se s Chantal, a když se s Damajkyčem namažeme slunečním krémem, propadá Footprint v hurónský smích. Bílý krém se totiž neabsorbuje a my s Damajkyčem vypadáme trochu jako namaskovaný Voskovec s Werichem.

Máme samozřejmě velikou radost, že se náš sen zase jednou stává skutečností. Ještě ale nemůžeme vyrazit na sever. Nejprve musíme dojít k monumentu na hranici s USA. Právě tam končí CDT a začíná GDT. Stezka je to příjemná, potkáváme na ní spoustu denních turistů. Mírně se vlní, ideální terén pro začátek. V poledne docházíme na místo, kde před několika lety dva z nás měli končit svou téměř půlroční cestu. Měli. Protože jsme oba končili na alternativním konci o pár kilometrů více na jih. Mě sem v roce 2018 nepustily požáry (jejich následky jsou tu viditelné dodnes) a Footprinta s jeho ženou Olí o dva roky dřív brzký sníh, kvůli kterému byla oblast uzavřena. Tak si návštěvu hlavního monumentu plníme alespoň dodatečně. Chvíli tu trdlujeme, pak se obrátíme na cestu zpět.

Ve dvě odpoledne jsme tam, kde jsme začali. Ještě si doplníme vodu a využijeme místních toalet a u vodopádu Cameron Falls začneme naše první vytrvalé stoupání. Musíme se dostat o 1 045 metrů výš.

Je slunečno a teplota se pohybuje mezi 25–28 °C. Zpočátku nám to hezky odsýpá. Mám pocit, že jsem se strojem času přenesl o osm let zpět. Charakter krajiny je mi příjemně známý. Potkáme tu i první tříčlennou partičku z naší domoviny (Praha, Olomouc, Ostrava), která je tu na road tripu a dělá si okruhy po místních národních parcích.

Letos se musím přiznat k jedné velké obavě. Je jí stav mé fyzičky. Když jsem se na výšlap s klukama chystal minule, tři měsíce jsem poctivě každý den cvičil, abych byl schopný držet s nimi krok. Letos jsem zvolil stejnou strategii, jenže po pár týdnech mě na měsíc vyřadila z provozu nemoc a při následném zotavování a v čase rodinných dovolených už se mi nepodařilo nahodit přípravné tempo, natož dohonit zameškané. O to víc ve mně budí respekt, když ve sdílené garminovské aplikaci sleduji Footprintovy denní běžecké dávky. O jeho běžeckých úspěších na mezinárodních ultratrailových závodech nemluvě. Jsem na tom prakticky podobně jako před deseti lety na startu Pacifické hřebenovky. Jenže tenkrát jsem šel sám a mohl si určovat tempo, ale hlavně jsem neměl daný žádný pevný itinerář. Na PCT stačil jeden univerzální permit na celou cestu a ustlat si mohl člověk prakticky kdekoli, kde našel rovný plácek. Naproti tomu my máme na každý den naplánovanou přesnou trasu a na velkou část nocí extra permit na spaní vždy na jednom konkrétním místě v jeden konkrétní den. Nezbývá mi než doufat, že se mé tělo rychle rozpomene na trailovou zátěž a že zbytek překonám hlavou.

No, netrvá dlouho a mé obavy se začínají naplňovat. Ztrácím dech, tepovka se mi šplhá až na 170 úderů za minutu. Zpomaluji a v 2 050 metrech si vyžádám první přestávku. Dál už jdu způsobem, kdy ujdu pár metrů a musím se zastavit a vydýchat. Další pauzičku uděláme u jezera Carthew Lakes. Kluci tam dorazili o chvíli dřív a v mezičase mi nafiltrovali vodu.

Jde se mi čím dál hůř, posílám kluky do sedla napřed. Deset kroků, vydýchat, deset kroků, vydýchat. Nemoc mi evidentně vzala víc sil, než jsem tušil. Tohle se mi ještě nikdy nestalo. Připadám si, jako by mi bylo přes osmdesát. Cítím se vůči klukům mizerně. Tisíckrát si můžu opakovat, že na první den jsme si mohli dát menší porci (vyžadovalo by to další permit, respektive i následné další permity). Ale takovýhle kopeček by mě neměl po tom, co už mám v nohou, rozházet.

Čím víc se blížíme vrcholu, tím víc nám bere teplo studený vítr (2–3 Bf), ale bunda to hravě vyřeší.

Kluky docházím v 19:00 v sedle (2 350 m n. m.). Chvíli ještě odpočineme a začínáme sestup. Všechny ty vyšlapané metry zase v příštích hodinách ztratíme. Cestou dolů se mi vrací ztracená rychlost. Bojujeme s časem, za chvíli se začne stmívat a do cíle nám zbývá ještě 11 km. Traverzujeme svah v táhlých kamenitých serpentinách a po sedmi kilometrech doklesáme k velikému jezeru Cameron Lake. K našemu překvapení je zde velké parkoviště a evidentně často navštěvované turistické místo, včetně půjčovny lodiček a dětského hřiště. Teď už tu téměř nikdo není. Kousek pokračujeme po dálnici. Ve FarOutu se dočítáme, že před pár dny někdo opustil kemp, do kterého směřujeme, protože je tam otravoval medvěd. Přespali na trailheadu u silnice, ze které máme sejít do kempu 2,5 km mimo trail. Chvíli zvažujeme, že to uděláme stejně, ale to místo se nám nelíbí. Držíme se tedy plánu, vystupujeme z národního parku a poprvé překračujeme hranici do Britské Kolumbie.

Už za šera docházíme přes malé stoupání (opět posílám kluky napřed) ve 21:45 do kempu Akamina Creek Campground. Vzhledem k tomu, že leží mimo národní park, není zde potřeba permit. Rychle dobíráme vodu a už za tmy vaříme na místě vyhrazeném pro vaření naši první trailovou večeři. Chvíli si povídáme s Jonasem (30, Německo), který už likviduje rozměrný campingový vařicí set po večeři. Také jdou se svým parťákem GDT, ale cestu k hranici a zpět do resortu absolvovali už včera, tak to dnes měli o 13 km kratší. Nehoní je čas, mají cestu naplánovanou na 50 dní.

Po večeři ukládáme jídlo a hygienu do bear boxů a jdeme hledat místo ke spaní. Většina plácků už je zabraná a tvrdě se tam spí, ale tři volná místa se tu najdou. Jsme na nechráněném místě, ráno lze čekat intenzivní rosu, tak stavíme stany.

Do peří se dostáváme až v půl dvanácté a já okamžitě usínám. Je mi na duchu mizerně. Mám obavy z dalších dní a pevně doufám, že se mi ztracená forma vrátí. Protože takhle by to nešlo.

37 km (celkem 37 km). ⭡1 943 m, ⭣1 479 m.