GDT příprava 1.den

Je to bezmála osm let, kdy jsem dokončil svou nejdelší cestu. Přechod Skalistých hor po rozvodí Spojených států: Continental Divide Trail (CDT). Cestu, které si dodnes cením nejvíce. Ano, Hayduke Trail byl intenzivnější, ale CDT byl výrazně delší a pestřejší jak z hlediska prostředí, tak klimatických podmínek. Zkrátka, když se mě někdo zeptá, jakou cestu bych si chtěl zopakovat, CDT je jasná volba.

Proto když mi před půlrokem volal Petr Kosek (aka Footprint), že se on a Damajkyč (aka Shadow) chystají na Great Divide Trail a jestli bychom to stejně jako Hayduke neabsolvovali spolu, okamžitě se mi zvýšil tep.

Great Divide Trail. Něco přes 1 100 kilometrů dlouhá cesta kanadskými Skalistými horami, která začíná na americké hranici přesně tam, kde ve Waterton Lakes končí CDT. Pokračuje na sever mezi Albertou a Britskou Kolumbií a víceméně kopíruje jejich hranici. Prochází národními parky Waterton Lakes, Kootenay, Banff, Yoho a Jasper, dále pak několika provinčními parky, míjí známá horská střediska Banff a Lake Louise a končí daleko na severu v divočině Kakwa. Čím dál na sever, tím méně civilizace a víc toho, co si člověk představí pod pojmem divočina. Podobně jako u CDT a HDT je slovo „trail“ trochu zavádějící. Není to jedna souvislá značená stezka. Je to poskládané z existujících cest, starých pěšin, zarostlých stezek a míst, kde není cesta vůbec žádná. Hodně brodů, prodírání se křovím, přelézání horských sedel a většina času na hony daleko od civilizace. Přesně to, co máme rádi. K tomu každý rok víc a víc medvědů, sníh klidně i v létě a počasí Skalistých hor. Prostě CDT na steroidech.

Tak teď jen, jak to zvládnout doma. Přece jen 1 100 km s 35 000 metry nastoupané výšky za měsíc nezvládneme. Pokud budeme chtít jít „na pohodu“ a ne „na výkon“. A to my chceme. Spočítané to máme na 34 dnů na trailu. Když jsem po týdnu váhání na rodinné radě nadhodil, že bych s kluky chtěl v srpnu a první týden v září šlapat za oceán, M okamžitě pronesla: „No jasně. Když ti to udělá radost.“

Spustil jsem radostný tanec a klukům oznámil, že naše „Trio Úžas“ je zase kompletní. Teprve po pár dnech se M zeptala, jak je to vlastně dlouhé. Když se to dozvěděla, podivila se: „To chcete stihnout za čtrnáct dnů? Říkal jsi poslední týden v srpnu a první týden v září, viď? Jo… Celý srpen… Aha…“

Ale nakonec usoudila, že i tohle s Elaniem beze mě zvládnou. Nakonec v tom nebude sama, nejsem jediný otec ve výpravě a navíc jsem slíbil, že letos nevezmu žádné zahraniční angažmá. Loni jsem pracovně strávil pět neděl v Turecku, tak letos je strávím na trailu v Kanadě a po zbytek roku budu doma.

Teď zbývalo začít plánovat. Tedy spíš PLÁNOVAT. Myslel jsem, že co do logistiky a potřebných permitů byl Hayduke Trail vrchol. Byl. Až doteď. Na území národních parků stráví člověk většinu času a na velkou část přespání je potřeba povolení. Na konkrétní místo, na konkrétní noc. Spousta kempů má místo třeba jen pro pět stanů. Na některém území může spát jen jedna parta za noc. Rezervační systém se otevírá pro každé území jindy a většina míst je do minuty po spuštění systému zabraná. Takže to bylo dost dramatické, i když jsme v daný okamžik seděli všichni tři u počítačů a klikali jako o závod.

Párkrát to nevyšlo, takže se musela měnit kilometráž kvůli alternativním nocležištím a někdy si budeme muset zajít na území mimo národní park. Velké štěstí je, že Footprint je plánovací velmistr a dokáže trávit hodiny nad mapami a různými informačními zdroji. Upřímně, kdyby to bylo na mě, v půlce bych to asi vzteky vzdal. Ale nakonec se tenhle neuvěřitelný puzzle podařilo poskládat. Mapy máme vytištěné, denní úseky vyznačené, dokonce máme i GPX pro jednotlivé dny. Přestože jsem stále příznivec papírových map, chci letos konečně naplno otestovat i navigační potenciál svých hodinek Garmin Enduro.

Protože nám to z Prahy letí brzo ráno, moji dva liberečtí souputníci přijeli už včera večer. M s Elaniem odjela už ve čtvrtek na hory se slovy, že se mnou stejně nebude poslední dny před odletem k vydržení. Aj múdra je. Rychle skočíme na večeři a poslední domácí pivo do hospody, kde tradičně slavím s kamarády své návraty. A pak jdeme přebalovat batohy na let. Rozhodli jsme se odbavit pouze jedno zavazadlo, kterým je můj batoh, kluci si budou brát ty svoje jako kabinová zavazadla. Proto si dávají všechny ostré předměty – nože, kolíky a hůlky – ke mně. Stejně tak všechny krémy a pasty. Rychle naši společnost rozpouštíme, budíky máme nastavené na nekřesťanskou hodinu.

Ten můj zvoní ve 3:30. Dávám rychlou sprchu a snídani. Kluci ráno nejedí, tak si můžou přispat. Ve 4:15 nás nabírá pan taxikář a o čtvrt hodiny později už jsme na letišti. Tam nás překvapí dlouhatánská fronta na odbavení zavazadel. Samoodbavení zavazadla (self drop-off) nechci při letu za oceán riskovat, tak si to musíme vystát. Hodinu. Trvá to hodinu. Naštěstí pak už jde vše hladce a k našemu gatu docházíme ve chvíli, kdy už je otevřen.

První, hodinový let do Curychu téměř celý prospím. Doufám, že se to povede i na tom druhém do Calgary. Teď nás čeká dlouhé šestihodinové čekání na přestupu. Lepší než čekat přes noc nebo mít jen hodinový přestup. Už mi takhle historicky jedno návazné letadlo do Kanady uletělo.

Uteklo to jako nic. Nalodíme se a dalších 50 minut čekáme, než dostane letadlo povolení k odletu. Ve 14:10 konečně vzlétáme. Včera se nám nepodařilo domluvit se na společném check-inu, takže sedíme každý jinde. Z devítihodinového letu se mi ale podařilo spát jen dvě hodiny.

V Calgary dosedáme v 16:30 místního času. Jakmile se po všech hraničních procedurách vymotáme z letiště (odbavený batoh dorazil v pořádku), udeří nás do nosu kouř z lesních požárů. Po téhle vzpomínce na Skalisté hory se mi tedy nestýskalo.

Bereme Lyft (největšího místního konkurenta Uberu) do centra, kde máme domluvené ubytování přes Airbnb v jednom z malých starších baráčků.

Moc se tu nezdržíme a hned běžíme zařizovat. Je už po páté odpoledne a my se dozvěděli o Heritage Day — svátku, který připadá na zítřejší den. Netušíme, jak moc to ovlivní otevírací dobu krámu nebo zda vůbec otevřou. Proto se snažíme zařídit toho co nejvíce ještě dnes.

A spěcháme. Bereme Lyft do pět kilometrů vzdáleného obchodního centra (CF Chinook Centre), abychom si tam u telefonního operátora (TELUS) zařídili místní telefon. Původně jsem chtěl využívat jen datový tarif přes Revolut, ale tohle vyšlo finančně levněji a navíc člověk získá standardní telefonní číslo, což se může pro komunikaci s místními úřady hodit. Proběhlo to celkem rychle. Je šest a my chceme ještě stihnout do sedmi otevřený MEC. To je kanadská obdoba REI, velkého outdoorového řetězce. Sice má mít podle informací z webu otevřeno i zítra, ale kdo by to riskoval. Máme tam objednané Ursacky, které běžně neměli skladem, a skoro to vypadalo, že nestihnou dorazit.

Překvapí nás výrazně vyšší cena za odvoz zpět, ale tušíme, že dynamicky reaguje na vyšší provoz v obchodním centru. Jinak nás tenhle způsob dopravy vychází ve třech někdy i levněji, než kdybychom si v Praze kupovali jízdenky na MHD. Proto přeběhneme ulici, popojdeme sto metrů a hele, cena opravdu okamžitě spadla o třetinu níže. Tentokrát jedeme Uberem. Cestou nám řidič Amir (řidiče jiného než arabského původu jsme tu zatím neměli) vykládá, jak je Calgary maličké a klidné město. Tedy ve srovnání s jeho rodným šest a půl milionovým Rijádem.

V MECu vyzvedáváme objednané Ursacky, kupujeme plynové kartuše k vařičům, nějaké dehydrované jídlo a bear spray. Na ten se tu vztahují podobná pravidla jako pro nákup zbraně, ale proces je poměrně jednoduchý. Trochu si drbu hlavu, že jsem si nevzal z domova pouzdro (holster), ve kterém se bear spray nosí, aby byl rychle po ruce. Zabalený v batohu nemá význam. A v celém krámě zbývají poslední dva.

Naštěstí si Footprint za tímto účelem veze z domova plátěný obal na láhev, který připevní k batohu, takže bychom měli být v pohodě všichni tři. Stihli jsme všechno akorát. Prodejnu opouštíme s koncem otevírací doby.

Zpátky na naše ubytování jdeme už pěšky. Mile nás překvapilo, že na rozdíl od velkých amerických měst tu nevidíme spoustu bezdomovců a jejich stanová městečka rozložená na chodnících. Ale pár, zejména mladých, nepěkně zfetovaných existencí potkáme i tady. A ne, nemluvím tu o tom, že by si někdo dal pár prásků trávy. Tohle jsou regulérní zombie.

Cestou se zastavíme ve Footprintem milovaném Subwayi na večeři. Mně se do bagety moc nechce, ale naštěstí si můžu dát bowl plný čerstvé zeleniny, čehož rád využívám. Ještě se stavíme nakoupit si na zítřejší snídani, ale hlavní nákup jídla na cestu necháváme na zítřek.

V liquor storu popadneme pivo na rychlejší usnutí. Má sympatický název: Trail Session IPA. To jsme tam nemohli nechat.

V domečku si připijeme na začátek cesty a rychle mizíme do hajan. Naše biologické hodiny mají pátou hodinu ranní, a tak usínám takřka okamžitě.