Kanárské ostrovy GR131 – ohlédnutí

Kanárské ostrovy mi daly přesně to, co jsem od nich očekával: teplo a sucho v únoru, velkou rozmanitost na relativně malém prostoru a trasu, která se dá zvládnout za jeden měsíc. Měl jsem čas si vyčistit hlavu a zároveň jsem mohl být v každodenním kontaktu s rodinou doma. Pokrytí telefonním signálem je tu ve srovnání s mými předchozími cestami nadstandardní. Nebyl žádný problém se zásobováním, potraviny se daly dokoupit obden, často i každý den. Problém byl nedostatek přírodních zdrojů vody. Tu si holt bylo v 99 % nutné donést z civilizace. Druhou komplikací byly přesuny mezi jednotlivými ostrovy. V průměru to znamenalo dva a půl dne šlapání, po němž následoval půlden věnovaný přesunu. Správná kombinace trajektů a autobusů mi dělala těžkou hlavu. Ve většině případů to znamenalo nutnost chytit první trajekt dne, aby člověk nedorazil na další ostrov příliš pozdě a nemusel přespávat v přístavním městě, případně aby přesunem neztratil celý den. Z toho pro mě vyplynul jasný závěr. Pokud bych v budoucnu na Kanárské ostrovy vyrazil na dobu tří neděl, vyberu si jeden, maximálně dva a ty si důkladně prochodím křížem krážem. Myslím, že valná část z nich má co nabídnout na delší dobu, než jen to, co člověk vidí při svižném thruhiku. A člověk by nemusel trávit šestinu času přejezdy. A to nemluvím o finanční stránce.

Některé ostrovy mě zaujaly více, některé méně. Pokud bych měl sestavit pořadí hodnotící jejich krásu a atraktivnost pro pěší výlety, vypadalo by následovně.

• La Palma
• La Gomera
• Tenerife
• Gran Canaria
• Fuerteventura
• El Hierro
• Lanzarote

Svou roli v mém hodnocení hrálo i to, že na prvních dvou místech jsou ostrovy nezamořené masovým turismem. La Palma ční svou krásou nade všemi. Pocit z její hřebenovky je srovnatelný se zážitky ze Skalistých hor. Tenerife je možná pestřejší, skutečně na něm člověk najde kus z každého z ostatních ostrovů, a právem je tahle část GR131 nejčastěji navštěvovaná. Problém je pro mě právě ta turistická masovost, která také vede k nutným restrikcím, jako je právě nutnost permitů pro výstup na El Teide. Možná trochu křivdím nejmenšímu z ostrovů, El Hierru. Ale vzhledem ke špatnému počasí jsem neměl možnost ho poznat blíže. A Lanzarote? Pokud bych tam jel jen na koupačku, tak ok. Jako zkušenost s nehostinnou vulkanickou krajinou taky fajn, ale že by to byl výjimečný zážitek, to spíš ne.

Tentokrát neprovedu tradiční hodnocení výbavy. Vše už jsem historicky používal, případně velmi podobnou variantu, jako tomu bylo v případě vařiče TRAIL DESIGN Kojin, který je prakticky stejný jako jeho česká verze VESUV Hotspot 40. Jen se zmíním o některých kouscích, jejichž funkčnost byla pro charakter cesty jiná než na předchozích cestách.

Jít s tarpem místo stanu je pro místní klimatické podmínky naprosto dostačující. Příjemně mě překvapilo, že jsem ho dokázal stavět, a relativně dobře vypnout, i po ztrátě kolíků, jen pomocí dřevěných klacíků a kamenů jako zátěže. I nadále si stojím za tím, že SMD Gatewood Cape je fantastický tarp. Na svou reálnou velikost subjektivně prostorný. V mírném podnebí poskytuje dostatečnou ochranu a zároveň slouží jako plnohodnotné poncho, jehož využití v dešti se mi opět osvědčilo.

Jako nedostatečná se ukázala solární nabíječka Anker PowerPort Lite 15W. Zajímavé přitom je, že na Continental Divide Trailu a v Pyrenejích mou spotřebu pokrývala dostatečně. A v tom asi je ten zakopaný pes. Má spotřeba díky současnému každodennímu volání s rodinou, často i přes videohovor, značně stoupla. Takže příště musím vyrazit s výkonnější nabíječkou, třeba na Hayduku osvědčenou ANKER PowerPort Solar 21W.

Již podruhé jsem s sebou zcela zbytečně nesl filtr na vodu, tentokrát pro její nepřítomnost.

Hodinky GARMIN Enduro 2 jsem opět používal jen „na půl plynu“, tedy pouze pro informace o výšce, tlaku a teplotě, pro záznam prošlé trasy a základní statistiky. Jo, a taky jsem na nich mohl zjistit, kolik je hodin. Nicméně mohu prozradit, že v následujícím roce jsem začal s mírnou skepsí využívat i jejich navigační funkce a příjemně mě překvapily. Na jejich relevantní hodnocení si ale počkejme až po následujícím dlouhém trailu.

Co se tepelného komfortu týče, nejspíš bych to zvládl i s lehčím quiltem (spacákem), a asi i bez lehké péřovky. Na druhou stranu už by to zas tak velký váhový rozdíl nebyl a je lepší být připraven než překvapen. Co si ale umím představit, je, že bych to tentokrát zvládl zcela bez vaření. Jen po hospodách a s potravinami, které nepotřebují tepelnou přípravu. Vždyť otevřený krám jsem potkával obden.

Načasování

Stejně jako loni, i tentokrát jsem si termín na výšlap nevybíral, ale v jediném možném termínu jsem volil destinaci. A vyšlo to. Užil jsem si tepla, vyhnul se tropickým pařákům. Ano, pro koupáníchtivé návštěvníky ostrovů by byl pozdější termín vhodnější, ale pro chodce, zvlášť zvyklého na pohyb v suchém pouštním prostředí, byl tento termín ideální.

Orientace

Při plánování cesty jsem vycházel především z průvodce nakladatelství Cicerone Trekking in the Canary Islands: The GR131 Island-Hopping Route od Paddyho Dillona. Knížku jsem si bral s sebou v elektronické verzi a často jsem do ní nahlížel.

S ohledem na téměř neustálou přítomnost civilizace a velmi dobré pokrytí GSM signálem jsem tentokrát rezignoval na papírové mapy. Vystačil jsem si s telefonem a aplikací Mapy.com, dříve Mapy.cz. Mapy jako takové jsem měl samozřejmě stažené pro offline použití. Mapy.com u mě dlouhodobě vedou i ve srovnání se zahraničními mapovými a navigačními aplikacemi. Pokrytí místních cest, navrhování ideálních tras, možnost jejich ukládání, jednoduché rozhraní, čitelnost mapového podkladu… zkrátka mi přijdou uživatelsky nejpříjemnější. Slyšel jsem pár hlasů skuhrajících na zpoplatnění prémiových funkcí, ale upřímně: žádná srovnatelná aplikace není zdarma a těch 21 korun měsíčně mi přijde vzhledem k poskytovanému servisu opravdu směšných.

Náklady

Položka	Částka	%
Letenka	12 696 Kč	30 %
Pojištění	1 545 Kč	4 %
Místní doprava	12 616 Kč	30 %
Ubytování	3 980 Kč	9 %
Potraviny	3 699 Kč	9 %
Hospody	7 164 Kč	17 %
Ostatní	821 Kč	2 %
SUM	42 522 Kč

Náklady byly tentokrát vyšší, než jsem zvyklý. Hlavní roli v nich hrály trajekty a autobusy, za něž jsem dal téměř identickou částku jako za letenky. Jen trajekty samotné stály deset tisíc korun. Do rozpočtu promluvila i častá možnost najíst se v hospodě místo ohřívání dehydrovaných jídel, stejně jako nutnost využívat častěji oficiální ubytování. Ano, finální částka 42 522 CZK není nijak závratná na tři neděle fungování na Kanárských ostrovech, ale pokud se to přepočte na „náklady za kilometr“, dostanu se na částku 70 korun. Oproti tomu kilometr na PCT vyšel na 22 korun. Já vím, tohle je jen taková hra s čísly, zážitky se nedají hodnotit penězi. Ale dlouhodobě mi cestování po Evropě vychází dráž než na americkém kontinentě. Když už si s těmi čísly hraji, moje dlouhodobá spotřeba na kilometr je 40 korun.

Shrnutí

Od návratu z GR131 domů uplynulo 15 měsíců a já se na tuhle cestu ohlížím stále se smíšenými pocity. Jo, byly tam moc fajn momenty, hezká místa, hodně rozmanitá. Rozdělil jsem si zimu třemi týdny v teple při činnosti, kterou mám ze všeho nejraději. Nevynechal jsem svůj každoroční čas věnovaný čištění hlavy, zpytování svědomí a každodenní radosti z toho, že prostě jenom jsem. Ale…

Toho času, který člověk musel věnovat logistice přesunů a stýkání se s civilizací, mi bylo líto. Takže parafrázovanými slovy klasika: „Tak ano, ale příště raději někam jinam.“ Ale kdybych měl třeba jen týden dovolené a vyrazil bych „pouze“ na přechod Tenerife, věřím, že bych byl nadšený a každému bych to i doporučil. Já mám ten problém, že neposedím. Rodinné dovolené na jednom místě jsou pro mě většinou utrpením. Rozumějte mi dobře, čas se svými milými trávím moc rád, ale motat se kolem jedné chalupy či pláže je pro mě ubíjející. Už se nemohu dočkat, až budeme moci spolu s M i s Elániem vyrazit na nějakou delší cestu dohromady.

Na druhou stranu nejsem ten typ rodiče, který by svým dětem chtěl vnucovat své záliby a vláčel je s sebou stovky kilometrů na zádech, když ony jsou zrovna ve věku, kdy je pro ně důležitější stát hodinu u potůčku a házet do něj klacíky. Na tohle je spousta názorů, každý z nás to má jinak, neexistuje univerzálně platný přístup, ale já to vidím právě takhle. Všechno má svůj čas. Než budeme moci vyrazit společně, budu víc času věnovat jim, tak, jak si to Elániovy potřeby budou vyžadovat, a pro sebe si uškudlím alespoň něco málo, abych se jim nezbláznil.

O to víc chci využít omezeného času pro své sólo cesty na maximum a netrávit je posedáváním po autobusových zastávkách, trajektových terminálech, hostelech a hospodách. Proto mám rád klasický thruhike v jeho nejčistší podobě. Sebereš se a jdeš několik týdnů divočinou, dokud nedorazíš do cíle, a do civilizace se stavuješ jen pro zásoby. Většinu času existuješ jen ty a pěšina: v horách, lesích, pouštích, kaňonech… Jít, jíst, spát. Stále dokola. Den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem. A v hlavě už neřešíš vůbec nic.

Tak snad už zase brzy.