I dnes byly špunty do uší nutností. Tentokrát ložnicí zněly vysloveně chrápající akordy. Vstávám v osm, v půl desáté odcházím z hostelu. I dnes mě překvapí ta spousta češtiny, kterou kolem sebe slyším. Úplně nejvíc mě ale zaskočí slyšet ji z úst stavebních dělníků. Je krásně slunečno, nicméně na severu kopce stále zakrývají temná oblaka. Až na ty dva poslední dny jsem vlastně měl úžasné štěstí na počasí. To ještě netuším, že v následujících hodinách čekají Kanárské ostrovy dramatické bleskové záplavy a že tudíž mizím právě včas.
Jdu se ještě projít na pláž. Pak na ni usedám a vyřizuji nahromaděnou poštu. A taky začínám pracovat. Během těch pár dní mého pobytu tady se mi potvrdil nový film a já do něj vlítnu už týden po návratu. Takže na obvyklou měsíční přípravu mám jen pár dní. Čím víc toho udělám teď a tady o to víc času budu moci věnovat svým dvěma lidem doma po návratu. Načítám si scénář, dělám si poznámky a i když jsem duchem už doma, alespoň se ještě chvíli vyhřívám na sluníčku a poslouchám šumění moře. Pak si připravím bagetu na nadcházející hladový let, a dojdu si na oběd do Lilly café nedaleko autobusové zastávky. Místo jídelního lístku mi dají do ruky jen kartičku s QR kódem odkazujícím na příslušné menu.
Stejně si ale nakonec dávám salát z denní nabídky na tabuli. V jednu už se přesouvám na letiště. Je to sice předčasné, ale doufám, že se tam budu moci více soustředit na práci.
Opravdu se mi podaří najít v překvapivě rozlehlém terminále klidné místo a tam pokračovat v započatém díle.
Pak si obalím batoh potravinovou folií, odevzdám svých pět a půl kila k odbavení (zbytek beru do kabiny) a před pátou usedám k do letadla mířícího přímo do Prahy.
V letadle už se mi pokračovat v práci nepodaří, protože chvíli po startu usínám a průběžně se mi daří pospávat až do přistání v Praze ve 23:10.
Chytám poslední autobus jedoucí dnes z letiště a posléze ho vyměním za noční tramvaj. Domů se dostávám chvíli před jednou následujícího dne. Tradice prvního piva v místní hospodě před příchodem domů se samozřejmě v tuto hodinu nemůže podařit, ale M mi tam odpoledne skočila pro točené, které na mě čeká připravené v lednici.
Takže tuhle tradici splním alespoň na půl. Kromě M mě přivítá i Elánius, který se na okamžik probudí a když rozezná mou tvář, celý se rozzáří a okamžitě zase usne. Nechám ho spát, náš bude celý zítřek. V tuto hodinu vlastně už celý zbytek dneška. A až večer usne uskuteční se i tradiční setkání s nejbližšími kamarády na ponávratovém pivu.
Kanárské ostrovy naplnily moje očekávání dostatečně a pořádně se k tomu vrátím v ohlédnutí, které sem doufám brzy doplním.
© Roman Kašparovský
A kam příště? O tom uvažuji čím dál méně. Za týden opět usednu k mixu a batoh na zádech vyměním za karbanátky na uších. Samozřejmě při tom budu dál snít o dalších cestách. Ale jestli se naplní, nebo to zůstanou jen sny, to pro mě není v tuto chvíli moc důležité. Momentálně jsem v životním období, kdy mám jiné preference než je jen toulání se dlouhé týdny po horách, jakkoli to mám moc rád a jakkoli mi to změnilo život. Nechám se překvapit. A ať to bude jakkoli, řeknu si s postavou otce (Marián Labuda) z finále mého oblíbeného filmu Záhrada (1995): „Konečne je všetko tak, ako má byť.“
Díky za vyprávění, Jakube, jako bych tam byla 😉 iva
Jakube, děkuji moc za denní blogy, bylo to jako vždy skvělé a každý den jsem se na ně těšil. Hodně štěstí!
Ještě jednou díky! Užívej si rodinu.
Jakube, děkuji za zprostředkování tvé cesty a ať se daří.
Úžasné smíření se životem. “Konečne je všetko tak, ako má byť. “ A všechno co přijde bude jen bonus. Užívej Jakube. Přejí M a M ze Stupavy
Ještě jednou Jakube DÍKY jsem “smutná” že je konec ,ale to je život,hodně zdraví celé rodině a radosti se synkem a M.😊
Krásný den Jakube,
ráda bych vás touto cestou (protože jinam se vám dlouhá zpráva poslat nedá 😀 ) pozvala k takové malé cestovatelské besedě/přednášce. Rovnou napíšu tvrdá data – v rozmezí 12.-15.5.2025 v Malém Ratmírově (kousek od Jindřichova Hradce).
A teď, kdo jsem já a co je to za akci.
Jmenuju se Eliška Kopicová a tak trošku ráda chodím. Ale já jsem na to na rozdíl od vás, přišla ve chvíli, kdy se to nejméně hodilo. Ve chvíli, kdy se mi u nohou batolila starší dcerka a pod srdcem mi rostla ta mladší. A protože to volání bylo tak silné, nedalo se nic dělat a když se mladší vyklubala na svět, sbalila jsem je obě do kočárku (totálně anti ultralight – celý povoz i s dětmi a veškerou výbavou měl slušných 60 kg :D) a přešla s nimi Česko od jihu k severu. Ale ne ve stylu, matka si jde a děti to musí přežít. Ale s laskavostí k nim i sobě, abychom si ten společný čas maximálně užily.
A protože to bylo boží, o rok později jsme ve stejném složení došly z Česka k polskému Baltu. Loni jsme pak absolvovaly poslední kočárkovou jízdu Slovenskem a Maďarskem a začaly jsme zkoušet verzi – děti si to taky odšlapou.
A protože tohle moje chození s dětmi mělo určité ohlasy, též jsem naše skromné cestovní deníky vydala jako knížky, ale mámy na mateřské, které mě sledovaly a sledují nepotřebují číst, potřebují to prožít. A tak se stalo, že jsem začala pořádat tábory pro mámy s dětmi (kde tedy hlavně chodíme).
Ale pořád to bylo málo. A tak letos pořádám Nabi(y)té táboření. Společnou kempovačku pro mámy s dětmi protkanou přednáškami a workshopy.
A tam bych vás ráda pozvala.
Já mám vaše knížky moc ráda, aktuálně jsem v životní fázi, kdy i jednodenní výlet je trochu problém (neb rekonstruujeme starý dům pro pobyty ve tmě), a čtení vašich chodeckých zážitků mě tak nějak uklidňuje. Aktuálně mám vedle postele vaši knížku o CDT a vždycky si před spaním náhodně přečtu pár dnů vaší cesty a mám v tu chvíli pocit, že je všechno v pořádku a že zase taky vyrazím.
A tak mě včera při usínání napadlo, že bych ráda o vašich cestách poslechla vás povídat na živo. Mno a když zrovna pořádám akci, kde by se to hodilo, tak proč vás zkusit nepozvat.
Nechala bych na vás, o jaké cestě byste rád povídal. Určitě by bylo i zajímavé popovídat o tom, jak vnímáte narození synka vzhledem k chození, kdy s ním plánujete někam vyrazit 😊 atd. A budu ráda, když dorazíte právě i se synkem a partnerkou. Mohla bych pro vás vyhradit chatku, ale míst pro stan a zavěšení hamaky je v tábořišti též hodně, jen vařič nechte doma, plnou penzí určitě nepohrdnete…
Hmmm tak jsem to nepojala moc stručně, ale pokud jste dočetl, máte v květnu čas a chuť, moc ráda se s vámi takto setkám. Já, i všechny mámy a tátové, co dorazí na Nabi(y)té táboření.
Přikládám odkaz na akci, ať víte o co jde.
https://eliskacoradachodi.cz/nabiyte-taboreni-2025/
Budu se těšit na vaši odpověď, mějte krásné dny a já jdu shltnout vaše povídání o Kanárských ostrovech, loni jsem lezla na Pico del Teide, tak mi to bude blízké.
Moc vás zdraví vaše fanynka Eliška Kopicová (alias Máma, co ráda chodí)