Kanárské ostrovy GR131 – návrat 1. den

Dnes konečně došlo ve společné noclehárně i na špunty do uší. Přestože jsme tu byli jen tři. Vstávám stejně jako po většinu dní v 6:30. Autobus tady jezdí v neděli jen dvakrát denně a abych stihl trajekt v 11:00 musím jet tím prvním v 7:20. O to aby sem autobus zajel, přestože je místní zastávka v jízdním řádu, musí člověk předem telefonicky požádat u dopravce. Včera jsem tak s Nicolasovou asistencí udělal (zástupce dopravce mluvil jen španělsky). Ještě si sním snídani, kterou mi domácí nechali připravenou v lednici a pak už čekám na zastávce autobusu, pro jistotu o deset minut dříve.

K mému překvapení přijíždí taxík. Když namítám, že čekám na autobus, mávne rukou a požádá o běžné autobusové jízdné. Autobusová společnost TransHierro provozuje zároveň taxislužbu a vzhledem k tomu, že jsem byl na této trase jediný nahlášený cestující, nevyplatilo by se jim kvůli mě vypravovat velký autobus. Na silnici jsou znát stopy po velkém nočním slejváku: štěrk a kamení splavené z okolních strání. Ani jsem to v noci pro špunty v uších nezaznamenal.

Na nádraží ve Valverde ještě kontroluji odjezd autobusu do přístavu a jdu si projít město. Tohle je jiná písnička než ta turistická centra, tady se asi žije pěkně.

Usedám do v neděli ráno překvapivě otevřené pekárny / cukrárny a z její kryté terasy u čaje a obřího croissantu koukám, jak venku poprchává. Na nádraží už se vracím v intenzivním dešti. Jsem rád, že včera ten autostop vyšel a já v tom teď nemusím šlapat. Na nádraží jsem sice 20 minut před odjezdem, ale očekávaná linka 7 v mém směru stále nepřijíždí. Když už je deset minut po plánovaném odjezdu, kontroluji tabuli s jízdním řádem. Já pako se díval na odjezdy v opačném směru! V mém směru odjel autobus když jsem se toulal městem. Do přístavu je to 5 km a mám maximálně hodinu času se tam dostat. To je trest za mou lenost, že se mi nechtělo šlapat v dešti. Naděje že to stihnu pěšky je malá, ale risknu to. Naštěstí teď zrovna neprší a tak vybíhám. No, po té staré kamenité cestě, po které jsem předevčírem stoupal do města to po mokrých kamenech úplně rychle nejde.

Ale jakmile se po dvou kilometrech dostávám na silnici, přecházím do běhu. Sice občas zvednu palec na projíždějící auta, ale jsou to dost nepřehledné serpentiny ve svahu, kde se většinou nedá předjíždět. Nedivím se, že nikdo nestaví. Už jen běžím, když tu jedno auto zastaví samo od sebe. Ukáže se, že je to česká dvojice – Renata a Karel (41) – původem z Prahy, momentálně žijící na Tenerife. Taky spěchají na trajekt a bylo jim jasné, že jestli někdo běží s batohem po silnici k přístavu, asi má problém stihnout loď. Díky nim se do přístavu dostávám v 10:30, akorát včas abych si koupil lístek a v klidu se nalodil.

Po vyplutí si ke mně přisedá Karel a přes hodinu si povídáme. Nejprve ze mě tahá informace o prvních dvou ostrovech Lanzarote a Fuerteventuře. Přestože na Tenerife žije už dva roky, na tyhle ostrovy ještě nezavítal. Pak mi naopak on vypráví o životě tady a dává mi cenné tipy, kdybych se chtěl v budoucnu na Tenerife znovu podívat. Každopádně to bylo velmi milé setkání a to nejen proto, že mi pomohli nezmeškat odjezd trajektu.

Moře bylo dnes jak zrcadlo, a tak přistáváme včas o půl druhé. V Los Christianos mě nic nedrží, nelíbilo se mi tu dvakrát předtím, nevidím důvod tomu dávat třetí šanci. Autobusem 111 a 470 se dostávám do El Medáno. Je to blízko letiště a už jsem tu spal před týdnem ze soboty na neděli. Tentokrát ale nebudu spát v Ashvana Nest hostelu (opět bylo volné lůžko jen v ženském pokoji a nechtěl jsem podruhé riskovat, že se najde někdo, kdo si se mnou prohodí místo), ale o pár ulic dál v sesterském Medano Nest hostelu. Vyřídím si tu formality a jdu si projít město. Minule na to nebyl čas. Taky je to turisticky intenzivně navštěvované místo, ale narozdíl od Los Cristianos to nevypadá jako až taková turistická „holírna“. Vlastně to tu působí dost klidně. A překvapivě často slyším z úst kolemjdoucích češtinu.

Tady je pěkné počasí, polojasno a teplo, ale když se podívám k horám, jsou zahalené v těžkých mracích a asi tam panuje zcela jiná nálada.

Stavím se v obchodě pro potravinářskou fólii na obalení batohu do letadla a pro six pack trochu lepšího piva. S tím se jako s poděkováním vydám do Ashvana Nest hostelu za recepčním Lucasem, který mě minulý týden dvakrát vytáhl z bryndy. Je upřímně překvapen a na oplátku mi dává radu, kam se jít najíst, aby to nebyla turistická past. Doporučí mi lehce zastrčenou galicijskou restauraci Enxebre. Dobrým znamením je, že je tam plno a z poloviny je obsazena místními. Přisedám si proto na terase ke klukovi, který se mi po chvíli představí jako Ed (25, Irsko).

Naposledy si objednám dva chody mořských potvor a dávám se s Edem do řeči. Po té co si vyměníme obvykle informace co tu děláme a co se nám tu líbí zjišťuji, že Ed je herec. Takže si následující hodinu povídáme o filmech a Ed je moc fajn společník.

Před sedmou se loučíme a já si ještě zajdu na městskou pláž podívat se na poslední západ slunce na ostrovech.

Vracím se na hostel, kde už panuje docela společenská nálada. Ale já už se držím stranou. Už si v sobě tenhle výlet uzavírám. Jen mě baví poslouchat, jak kluk vedle mě s akustickou kytarou nápaditě harmonizuje jinak tuctové melodie linoucí se z televizního hudebního kanálu.

Jdu proskočit sprchou a chystám se ulehnout, ale nedá mi to a ještě se dám do řeči s Achmedem (30, Německo), který právě absolvoval na Tenerife svou první větší chodeckou zkušenost a úplně z něj září nadšení. Bylo to na něm vidět už z dálky, taky proto jsem se s ním dál do řeči. Nakonec si povídáme asi třičtvrtě hodiny.

V půl jedenácté mizím v peří, ve společenském prostoru se začíná zpívat a tančit. Je tu hodně Italů, a tak je to tu trochu živější. Ale spíš mě to baví, než že by mě to nějak obtěžovalo. Vím, že v jedenáct se zhasne a všichni půjdou spát, nebo vyrazí ven města. A zítra už budu spát ve vlastní posteli.