Kanárské ostrovy GR131 – 19. den

Okolo půlnoci déšť ustává. Slyším, jak kolem zesílil vítr, ale jsem dobře schovaný v závětří. Do rána se s železnou pravidelností vracejí přeháňky. Naštěstí ve chvíli kdy ráno balím jen lehce kape ze stromů nade mnou. Od 7:30 šlapu mokrou poutní cestou, obloha je zcela zatažená, teplota 8°C.

Procházím mezi kamennými zídkami oddělujícími jednotlivé pastviny. Silně mi to připomíná skotskou krajinu. Tenhle dojem podpoří i stáda pasoucích se ovcí.

Ale jsou tu k vidění i krávy a koně. Překvapivě všude zpívají jako o život ptáci. Kolem mě projedou dva obstarožný vozy místních farmářů. Nízko postavené slunce se intenzivně snaží protlačit své paprsky skrz řídnoucí oblaka tak silně, že okolní krajinu zaplavuje difúzní žlutooranžové světlo. Jako bych se koukal na svět skrz lyžařské brýle s barevným filtrem.

Prvních čtyřicet minut jdu po rovině, než začnu své první malé stoupání dnešního dne (300 výškových metrů). Na moment mou tvář pohladí slunce. Na horizontu se dokonce místy zamodrá nebe. Ale byl to jen takový letmý pozdrav, oblačná opona se zase plně uzavře. Za sedlem u hory Montaña de los Asomadas (1340 m.n.m.) začínám opět padat dolů. Dostávám se do lesa, začíná mrholit, posléze se spustí plnohodnotný déšť. Viditelnost klesá na sto metrů. Chvíli kopíruji malou silnici, pak jdu nějaký čas přímo po ní.

Déšť trvá dvacet minut a je předzvěstí kratších přeháněk. Silnici opustím u kopce Tenerista, který traverzuji v již exponovaném terénu po úzké pěšině, všude kolem je jen černý štěrkopísek. Znovu začínám stoupat. Charakter krajiny už je horský, tedy pokud jsem to schopen při té stometrové viditelnosti posoudit. Studený vítr postupně zesiluje na intenzitě. V půl jedenácté stanu na nejvyšším vrcholku El Hierra na hoře Malposo (1501 m.n.m.). Vítr dosahuje síly 4 Bf, viditelnost se zmenšila nás padesát metrů. Ve výhledu z vrcholku do kraje to ale už není až takový takový rozdíl.

Cesta dolů z kopce se na rovném skalnatém povrchu špatně hledá. To se zlepší až po šedesáti naklesaných metrech, kdy se konečně dostanu mezi pár stromů, vítr polevuje a viditelnost se vrací na sto metrů.

V poledne se dostanu pod 1100 m.n.m., znovu se začínají objevovat kamenné zídky oddělující zelené pastviny. O dalších 170 metrů níže konečně opouštím vrstvu mraků a kolem se otevře krásně zelená krajina.

Lituji všech výhledů o které jsem byl doposud ochuzen. O to víc si jich užívám teď, i když mořský břeh mám již na dosah.

Před jednou končí poutní v cesta ušlapávaná poutníky po několik století, přesně řečeno od roku 1621.

Na jejím konci, respektive začátku stojí kaple Ermita de Los Reyes, kde je umístěna mariánská socha dovezená na ostrov v roce 1546 a která je při procesích jednou za čtyři roky slavnostně přenášena do sedmi nejdůležitějších obcí ostrova.

Místo je to výstavné a zároveň velmi skromné.

Trail se mění. Místo široké poutní cesty je to opět úzká pěšina svažující po suché strání mezi zakrslými kteří. Několikrát překračuje v serpentinách se klikatící silnici, aby se s ní na poslední dva půl kilometr spojila.

A je to tady. Ve 14:30 docházím na konec své letošní cesty na Embarcadero de Orchilla. Nejprve k majáku a pak na betonové molo, které reprezentuje nejzápadnější bod Kanárských ostrovů, tedy i španělského území, tedy i Evropy. Tak je to tu alespoň prezentováno, ale to se nebere v úvahu existence Azorských ostrovů. V každém případě je to nejzápadnější bod všech mých dosavadních evropských cest, včetně této. Někdo se tu opaluje, někdo cvičí jógu. Dědeček s vnukem tu chytají ryby. Místní podnikatel prodává u plastového kempingového stolku chlazené nápoje.

Já jen chvíli postojím zaposlouchán do tříštících se vln. Moře má pro mě letos obzvlášť důležitý význam, ale to pravidelný čtenář tohoto deníku ví. Cítím jen radost a vděčnost.

A jako vždy při této příležitosti si vzpomenu na Forresta Gumpa a jeho prohlášení: „I’m pretty tired… I think I’ll go home now.“

A teď jak to vyřešit. Na autobus je to po silnici 30 km. Zkusím kouzlo místního autostopu. Vrátím se o 1,3 km zpět k majáku, kde stejně jako u mola parkují auta turistů a je tam tudíž dvojnásobná šance na úspěch. A pak už jen mávám na každé auto, které jednou za pět minut projede. Záložní plán je, že když mi do devadesáti minut nic nezastaví, rozejdu se směrem k té autobusové zastávce ve městě Frontera. Dnes újdu deset kilometrů, zítra dvacet a celou cestu budu zkoušet stopovat. Právě kvůli takovéhle situaci jsem si nechal jeden den rezervy. První auto mi zastaví za hodinu. Německý pár mě popoveze jen jeden kilometr. Jdou se tu ještě projít, ale prý když tu budu stát i za další hodinu, tak mě vezmou dál. Takže šlapat nebudu muset, trochu se mi uleví, protože všechny tři meteorologické servery které sleduji se shodují na zítřejším vydatném dešti. Tohle místo je pro autostop výrazně lepší: dlouhá rovinka s omezením rychlosti, takže si mě řidiči mohou lépe prohlédnout a rozmyslet se, zda zastaví. A opravdu, za deset minut staví další postarší německý pár, Thomas a Sabrine. Prý jsem první stopař, kterého v životě vzali. A hodí mě až do Valverde! DG! Cestou si živě povídáme a já mezi řečí rezervuji přes Booking.com hostelový nocleh ve městě. Teď za jasného počasí vnímám, jak je tady pěkná krajina, a tak si alespoň z El Hiera odnesu i jinou vzpomínku než jen tu na dlouhý mlžný tunel.

Teprve až když jsem v 17:15 vyložen ve Valverde zjišťuji, že ačkoli jsem rezervoval hostel zde, ve skutečnosti leží v malé vesničce o osm kilometrů dále. Nevadí, to jsou dvě hodiny chůze. Za první křižovatkou zkusmo zvednu palec a první auto mi zastavuje. Řemeslník s pickupem mě popoveze do městečka El Mocanal a odtud už šlapu 2,6 kilometrů dlouhou kamennou cestou v prudkém svahu až do mini vesničky Pozo de las Calcosas ležící na pobřeží.

Do zamluveného hostelu 7 Calcosas přicházím před šestou. Dveře otevře domácí pán Nicolas a hned se mě ptá zda jsem Jakub. Aha, tohle asi bude jiný typ hostelu než jsem zvyklý. A taky že jo. Ukáže se, že je to domeček, který vlastní postarší francouzský pár Nicolas a Monique, kde mají dva volné pokoje. V jednom dvě postele, v druhém pět a provozují tenhle mini hostel. Mám pocit, jako když jsem přijel na víkend ke vzdáleným příbuzným. Ve vsi, která má asi jen deset baráčků, prakticky nic není. Žádný krám, žádná hospoda. Ale už při příchodu jsem si z dálky všiml otevřené garáže, kterou Nicolas a Monique zařídili jako takovou minikavárničku.

Prostě mají v lednici pár nápojů, člověk si něco může vzít a do kasičky hodí příslušný obnos. Na požádání dostane kafe. V kuchyňce to mají zařízenépodobně, je tam k zakoupení pár základních potravin. Hned si s domácími a s ještě jedním hostem (Tilo, Německo) sednu do jejich „kavárny“ a živé si hodinu a půl povídáme. Mám čím dál větší pocit, že majitelé provozují tenhle hostel spíš proto, aby měli společnost a zábavu, než z finančního důvodu. Mimo jiné vyprávějí o životě tady, jak původně chtěli trávit důchod na řeckých ostrovech, ale tady že je to výrazně klidnější. Žádný McDonalds, žádná IKEA a turistů taky pomálu. Dnes jsme tu jen tři hosté. Ukazují nám záběry z místních lidových a náboženských slavnosti. Ta pouť ke jednou za čtyři roky se opakující Mariánská pouť je tu evidentně dodnes velmi živá a důležitá součást života místní komunity.

Je strašně vtipné, jak přecházíme z jazyka do jazyka mezi angličtinou, němčinou a francouzštinou. Každý z nás vládne víceméně dvěma z těchto jazyků, ze třetího zná jen pár vyrazů. Nezřídka tak někdo řekne něco v jednom jazyce a druhý naváže v druhém. Garáž mají nasměrovanou k západu, ukazují nám sérii snímků se západy slunce, které odtud lze z křesla pozorovat, ale dnes je žel zatažená obloha.

V osm se zvedám, jdu si uvařit večeři a zavolat domů. Pak sprcha, ještě chvíli povídání s Tilem a ve 21:00 okamžitě usínám.

30 km na trailu + 4 mimo trail (celkem 583 km). ⭡703 m⭣1729 m