Kanárské ostrovy GR131 – 17. den

Tohle je oblast s minimálním světelným smogem, proto jsou na dohled odtud umístěné astronomické observatoře. Taky když v noci vykouknu ven, vidím fantastickou hvězdnou oblohu, kterou znám jen z moře a neobydlených oblastí amerických národních parků. S tou teplotou to nebylo tak hrozné, teploměr se zastavil na 0°C. V 7:15 pokračuji dál nahoru dolu po hřebeni lemujícím obří kráter Caldera de Taburiente pode mnou. Hřeben se kolem něj kroutí a já pomalu měním směr ze severního na západní, později pak na jihozápadní. Stezka se pohybuje v dosti exponovaném terénu nad propastí, je však velmi dobře udržovaná a místy úplně luxusní, z pečlivě poskládaných kamenů. Taky potkám cestáře budující další její úsek.

Nízká oblačnost pode mnou je nižší než včera a s každou hodinou ubývá.

Procházím kolem kopulí jednotlivých budov astronomické observatoře. Je jich tu překvapivě hodně. A k tomu spoustu dalších technický vyhlížejících budov o jejichž funkci se můžu jen dohadovat.

Vzhledem k tomu, že jsem před půl rokem dočetl trilogii knih Problém tří těles, značně to na mě zapůsobí.

V devět se dostávám na nejvyšší vrch La Palmy na Roque de los Muchachos (2426 m.n.m.). Na přilehlém parkovacím plácku vidím zaparkovanou obytnou dodávku Grand California, stejnou, jakou jsme si na náš podzimní výlet půjčovali s Elániem a M. Dávám se do řeči s jejími španělskými i uživateli Lis (40) a Cristiánem (41).

Nabídnou mi pomeranče, pak mi doplní vodu (asi bych vyšel, ale alespoň nemusím šetřit a můžu si uvařit ovesnou kaši k snídani) a pak mi ještě do ruky vrazí luxusní čokoládu a krabičky s mlékem. Stávají se tak mými prvními oficiálními trail angels na ostrově.

Od teď už budu převážně klesat, i když zpočátku se trail ještě několikrát zhoupne.

V půl desáté usedám v jednom sedle na kraj propasti ve které už nezbyla žádná oblačnost, kochám se výhledem a vařím si snídani.

Nebe nade mnou je modré, teplota stačila vystoupat na 15°C.

Na mém desátém kilometru začne stezka klesat prudčeji, často se kroutí v serpentinách. Povrch je značně sypký, nohy se po něm občas sklouznou. Jednou mi uklouznou tak že spadnu a lehce si narazím loket. Ještě mám v paměti, jak se mi při podobné příležitosti dostala do takovéto banální ranky na lokti infekce a já skončil do 24 hodin na pohotovosti a později dokonce na operačním stole. Proto zastavuji, ránu pečlivě vymývám a dezinfekuji.

Cestou potkávám několik plácku vhodných k přenocování, kde se taky evidentně nocuje. A moc mě těší, že na těchto místech, kde nocují lidé jako já, nejsou kromě plácku s kamennou hradbou proti větru, nebo místu vystlaném jehličím žádné další stopy, které by narušovaly nedotčenost přírody.

Od 1900 m.n.m. mě začne obklopovat řídký les značně poznamenaný požárem.

V půlce klesání usedám v půl jedné na krátký studený oběd. Díky této přestávce dvakrát míjím dva kluky, kteří si pečlivě prohlížejí trail, pořád si něco zapisují a fotí. Když je míjím podruhé, ptám se jich na smysl jejich konání. Dostane se mi odpověď, že se o trail starají a právě ho prochází, aby zjistili, co je třeba opravit. Děkuji jim za jejich práci a klesám dále.

V jednu docházím k rozsáhlým terasám (1260 m.n.m.), kde se pilně hospodaří.

Všude kolem to intenzivně kvete a já se doslova koupu ve vůni všech těch květů.

Cesta, která byla od počátku lesa mírnější, se za terasami stává opět strmou a kamenitou a diktuje tak mírnější tempo a zvýšenou opatrnost.

Ve dvě už potkávám první domky a oplocené zahrady. Jsem v 700 m.n.m., mořský břeh už mám téměř na dosah. Ve čtvrt na tři docházím k hospodě s velkou terasou (Cafe el Time) a spláchnu sluneční žár(27°C) jedním pivem.

Procházím kolem řady ohromných plátěných stanů („skleníků“) ve kterých se pěstují banány.

Úplně poslední kilometr (255 výškových metrů) sestupují v husté serpentině zakousnuté do téměř kolmého svahu.

Docházím na pláž do městečka Puerto de Tanzacorte. Tady trail končí. Už když jsem docházel poslední zákruty, silně jsem cítil grilované mořské potvory, až jsem v pokušení si okamžitě nějakou dát. Ale nakonec se rozhodnu nejprve vyřešit dopravu, pak až jídlo. Co kdyby se časem vyskytla nějaká komplikace. Je tu přístav, ale trajekty odtud nejezdí. Musím na druhou, východní stranu ostrova do Santa Cruz, kam jsem před třemi dny připlul.

Na autobusové zastávce trávím čas povídáním si s českou lékařkou Liou (České Budějovice), která se v současné době věnuje čínské medicíně a tady na ostrově našla své místo pro život. Nebo alespoň jeho část. Tráví tu už druhou zimu, domů se vrátí, až když se oteplí.

Autobusem linky 27 dojedu do Los LLanos. Můj mobilní operátor mi smskou oznámil, že jsem vyčerpal svůj datový limit a že mé tudíž ostříhavá od internetu. Když si chci na jeho stránkách dokoupit data, nemohou. Jsem odstřižen od internetu. Hlava 22. Naštěstí se mi podařilo spojit s kolegou v Praze a ten mi na zbývající den a čtvrt tohoto měsíce nový balíček dokoupil. Díky Radime! Zatím co tu situaci řeším, nechám si ujet spoj do Santa Cruz (linka 300). Naštěstí další jede za půl hodiny. Tento spoj je hodně vyhlídkový, užívám si jízdu po stráních a zelených údolích napříč ostrovem. Na kopcích se formují těžké dešťové mraky, tlak od rána klesá. Dnes budu rád spát pod střechou. V Santa Cruz výstupuji v šest. Zkouším oběhnout několik obchodů se sportovními potřebami, zda bych nesehnal stanové kolíky. Marně. A jediný obchod, kde bych asi uspěl s názvem Like to hike je trvale uzavřen.

Ulice už žijí karnevalem, který má naplno proběhnout o víkendu. Dnes je to taková dětská verze.

Vyrážím do svého dnešního bydliště: Capsula hostel HosteLit který naštěstí sídlí v centru města. Jak název napovídá, nejsou tam klasické hostelové společné ložnice, ale v členité staré budově je umístěna spousta uzavíracích spacích kapslí, vždy dvě nad sebou. Tenhle typ ubytování jsem zatím znal jen z dokumentů o cestování po Japonsku a vždy jsem je chtěl vyzkoušet. Asi to není pro každého, ale já jsem zvyklý na stísněné prostory kójí malých lodi, tak by mi to snad nemělo vadit.

Větší soukromí je vykoupeno tím, že tu postrádám ten společenský duch, který mám tak rád na jiných hostelech. Ale jinak si nemůžu stěžovat. Je tu čisto, velké sprchy, kde každá má i uzavíratelné skříňky na odložené oblečení. Velký box na zavazadlo vedle kapsle, který se zavírá stejnou elektronickou kartou jako kóje a kam se vejde celý batoh. Ne, to není běžné. A navíc mám možnost si tu vyprat prádlo. Takže se převlékám, nacpu pračku prádlem, prolétnu sprchou a jdu volat domů. Pak do města, na večeři. Schválně si vybírám knajpu Tasca Luis, kam chodí spíš místní a kde mají menu napsané jen křídou na tabuli.

Samozřejmě jen španělsky, bez překladu. Hospodský mi to není schopen přeložit a tak ho poprosím o něco, co mívali k večeři u nich doma, když byl dítě. Vypadá to, že pochopil a za chvíli mi na stole přistanou uzená žebra potřená tou zvláštní nakyslou bylinkovou směsí, kterou tu dávají ke všemu. Poprvé to není ryba, ale je to dobré. Na hostelu si pak chci uvařit v krámě zakoupená vajíčka na zítřejší snídani a zjišťují, že tu není plotna. Jen mikrovlnka a varná konev. Tak to řeším po studentsku a vařím vejce ve varné konvici. Úspěšně. Ještě čekám, až se mi dosuší prádlo. Na svou poslední etapu na sedmém ostrově vyrazím vymydlený. Do své „skříně“ se ke spánku odebírám v deset.

23 km na trailu + 2 km mimo trail (celkem 531 km). ⭡450 m, ⭣2736 m.