Noc je klidná, bezvětrná, trochu chladná (3°C), ale uvnitř tarpu a pod quiltem je mi dobře. Že jsem si opravdu vybral dobré místo ke spaní zjišťuji, až když ráno v 7:30 vycházím. Jakmile opustím svůj dolík, pocítím studený vítr. Není ho moc, tak 1-2 Bf, ale výrazně bere teplo. Prvních 200 metrů stoupání mě zaskočí, co chvíli musím překvapeně zastavovat a nabírat dech. Po prvním sedle se to ale zlomí. Další klesání a stoupání na kopec Deseada (1947 m.n.m.) už zvládám lépe. S pobavením koukám, jak v nízkém ranním světle vrhá hora dlouhý stín na mořskou hladinu hluboko pode mnou. Po té už v zásadě klesám, i když je to pořád lehká houpačka. Celou dobu šlapu po hřebeni, nebo podél něj. A bude tomu tak dnes po celý den.
Se zmenšující výškou přibývá stromů kolem mě. Před desátou se začínají objevovat první turisté a za chvíli jsou to celé skupiny i po dvaceti lidech. Všichni jdou v opačném směru. V deset docházím k Refugio de el Pilar (1456 m.n.m.). Je to spíš větší rekreační oblast, spousta stolků s lavicemi, pŕístřešků s grily, toalety a jedna správní budova, ve které je malé muzeum. Je tu i velké parkoviště se spoustou aut. To vysvětluje ty davy turistů.
Pro mě je to ale především poslední možnost kde na tomto ostrově nabrat vodu. Přede mnou je 43 kilometrů, nasbírám tedy plnou kapacitu, což je tady poprvé. Usedám na jednu sluncem ozářenou lavičku a snídám.
Cesta dál především klesá. Jsem obklopen zeleným porostem, a tak mám výhled jen velmi výjimečně, jen když se dostanu nás okraj nějakého ostrého srázu. Stále zvolna klesám, obloha je čistá, teplota v tak akorát.
Oběd si dnes vařím v sedle Reventon (1416 m.n.m.). Od v této chvíle budu zase především stoupat. Stromy řídnou a často jdu ve zcela otevřené krajině, takže mám zase výhledy. Tedy jen částečně, protože kolem je nízká oblačnost, dokonce čas od času nějaký mrak vystoupá a na chvíli mě zahalí.
Potkávám jednu dvojici z Ostravy – David a Lenka jdou v opačném směru a hlásí mi, co mě čeká.
V půl čtvrté docházím ke krásnému, přímo učebnicového Refugo Punta de los Roques. Jednoduché kamenná chatka s dvěmi místnostmi, jedna „společenská“, druhá s palandami.
Je tu i nádrž na dešťovou vodu, kterou lze použít. Uvnitř na nástěnce ale stojí upozornění, že v ní někdo našel plavat mrtvou myš. Jsem rád, že mám vlastní vody dost. Místo zve k přenocování, ale ještě mám přes tři hodiny světla, tak si jen udělám patnáctiminutovou pauzu a šlapu dále.
Dostávám se nad 2000 m.n.m., co chvíli přecházím nějaký vrchol. Dnes je to docela namáhavá houpačka, už nějakou chvíli je mi jasné, že nedojdu kam jsem si ráno usmyslel. Co mě ale mrzí víc, je ta nemizející oblačnost pode mnou směrem na západ.
Tam se totiž už nějakou chvíli rozkládá obrovský kráter, propast, obří důl Caldera de Taburiente vzniklý v minulosti masivním sesuvem půdy. Tahle oblast je člověku nedostupná, může se jí pouze obdivovat z výšky. Tedy pokud v není zakrytá mraky.
I tak je to pěkná podívaná. Záliv oblačného moře. Já kolem něj stoupám, vrcholek za vrcholkem. Tím pro dnešek posledním je Pico de la Cruz (2351 m.n.m.) a při klesání z něj nacházím v úvrati jedné serpentiny v 18:55 pěkný plácek, tak akorát na můj tarp. Akorát včas, patnáct minut do zapádu slunce. Blbý je, že tady své provizorní dřevěné kolíky nezatluču. Tak je jen protáhnu okem poutek a zavalím je kameny. Výsledek je uspokojivý.
Ve velkém větru by to neobstálo, ale snad jsem dostatečně schovaný. Ještě si pamětliv svého závazku vyřizuji předem nocleh na zítřejší město. Už budu spát v přístavu, abych chytil první trajekt na poslední ostrov a měl to tentokrát bez nervů. Rychle večeřím a mizím v peří. Dnes bude asi mrznout, už teď jsou 2°C. Usínám ve čtvrt na deset.
32 km (celkem 506 km). Nastoupáno 2037 km, naklesáno 1313 km.
Perfektní Jakube ! Gratuluji. (IG: irca-venku)