Kanárské ostrovy GR131 – 15. den

Ani nevím kdy jsem zabral. Akorát mě kolem půlnoci probudila parta mladých, kteří si udělali večerní výlet k pláži. Naštěstí zůstali hodně daleko a po patnácti minutách zase odjeli.

Vstávám ve 3:45. Chci se pokusit o nemožné. Chytit ranní trajekt ze San Sebastián na Tenerife. Totiž. Na zbývající dva ostrovy nepluje z La Gomery žádná přímý trajekt, musím přes Tenerife. Jak už jsem se zmínil, spojů není mnoho a ne příliš dobře na sebe navazují. Nejprve se musím dostat do přístavu v San Sebastián, abych zkusil chytit trajekt v 7:00, nebo 7:15. Nevím jak dlouho to autobusu z Vallehermoso trvá a je-li to tedy reálné. To jízdní řád neuvádí. Pouze čas odjezdu. Podle Google maps trvá nejkratší trasa autem hodinu a pět minut. Ale auto nikde nestaví, nemusí zajíždět do malých obcí. Na loď se naloďuje 30 minut před odplutím. Jak říkám, chci se pokusit o nemožné a jet prvním autobusem v 5:30. Když to nevyjde, budu na dalším ostrově až dnes večer za tmy.

Vracím se po silnici tři kilometry do Vallehermoso. Jsem tam se čtyřicetiminutovým předstihem. Tohle nádražíčko slouží zároveň jako depo, tak sleduji, jak páni řidiči přijíždějí a probouzejí své stroje k životu. V 5:30 skutečně vyjíždím. V autobuse linky 2 si musím obléci péřovku, přestože venku jsem byl jen v tričku – klimatizace tu jede od rána na plno. Pan řidič má plyn na podlaze a do San Sebastián přijíždíme v 6:35. Zastávka je hned vedle trajektového terminálu. DG! Daří se mi zakoupit lístek na ten první spoj v 7:00 což znamená, že na Tenerife nemusím opustit loď a můžu s ní pokračovat dál na ostrov La Palma. Lépe to dopadnout nemohlo, černý scénář se nekoná.

Po padesáti minutách plavby přistáváme v mě už známém Los Cristianos a v 8:30 odrážíme směr La Palma. Trochu to houpe, některým pasažérům se dělá nevolno. Já mám naštěstí geny svého táty námořníka.

Na ostrově La Palma mám před sebou 70 km. Čeká mě hodně převýšení, cesta po hřebeni, hodně sopečných kráterů, hodně lesa.

Na La Palmu je to nejdelší přeplavba vůbec, do přístavu v Santa Cruz de la Palma dorazím v 11:00. Vzhledem k tomu, že jsem tu taky mohl být až ve 21:30, jsem šťastný jako blecha. Dokoupím jídlo a jdu na autobus linky 200, který mě doveze na jih ostrova. Celou cestu si povídám s Frankem (55, Belgie), penzionovaným pekařem, který si na procházku La Palmou vyhradil tři týdny. A to má za sebou kromě JMT třeba cestu na kole z Aljašky do latinské Ameriky. Oba vysedáme v Los Canarios, zvaném též Fuencaliente. Frank jde na hostel, vyráží až zítra, já ještě popojedu autobusem 23 na pobřeží k majáku Faro de Fuencaliente, kde trail začíná.

Ještě v si prohlédnu přilehlé solné bazénky, kde se tradiční metodou odpařování mořské vody získává sůl a pak mohu začít stoupat do vrchu.

Je čtvrt na tři, obloha je v vymetená, na teploměru 29°C. Přede mnou je po zbytek dne jenom stoupání, minimálně 1500 výškových metrů. Šlapu černým lávovým pískem, všude kolem mě jsou hromady lávového kamení. Mám pocit, že jsem na kolonizovaném Marsu.

Fouká docela dost (2-3Bf), ale v tom parnu je to docela příjemně osvěžující. Proti mě sestupuje k majáku docela dost lidí, většinou jsou to postarší Britové. Po třech kilometrech se dostávám na širší cestu, stoupání se zmírní, obcházím Volcán de San Antonio. Po jedné míli v prudkém stoupání po úzké pěšině pokračuji až se znovu, tentokrát po svých, dostávám po celkem šesti kilometrech do městečka Los Canarios (523 m.n.m.).

Doplním vodu, odměním se svačinou, ultimátním hikerským kombem: zmrzlinou a pivem.

Nad městem vcházím do příjemného borovicového lesa a v něm zůstanu praktický až do večera.

Cesta je to příjemná, stoupání snesitelné a krajina kolem je zábavná. Méně dramatická než na La Gomeře, taková domáčtější. Až na ty lávové kameny a skalky kolem. Jestli má člověk u některých kopců pochybnost o jejich sopečném původu, tak tady ne, tady jsou vulkány mladé a jejich tvar je zcela nezpochybnitelný.

Kráčím po svazích Caldera Los Arraboles a Montaña del Fuego. Když už se slunce hodně kloní nad obzorem, střídám les s otevřeným prostorem.

Obcházím další sopečné vrcholy Montaña de los Faros a Caldera del Búcaro a v závětří druhého z nich scházím do předem vyhlédnutého mělkého dolíku. Tady budu dnes ve výšce 1610 m.n.m. přes noc doma. V momentě kdy slunce zapadá (19:08) si dávám batoh na silnou vrstvu jehličí, dnes budu spát pěkně v měkkém. A pak zjišťuji průšvih.

Nemám kolíky. Nejsou nás svém místě. Prohledávání zbytek batohu, každou kapsu, každý pytlík, ale předem vím, že je to zbytečné. Jsem na tyhle věci pedant a každá věc má rutinně své místo, právě proto, aby se mi takovéhle věci nestávaly. Všechno marno. Kolíky jsou pryč. S největší pravděpodobností jsem je vytrousil při předvčerejším větrném půlnočním přesunu. Jsem pako. Tohle se mi za těch jedenáct let co chodím nikdy nestalo. Ztratit jeden kolík, to jo, ale všechny?

Není čas nad tím meditovat, padá světlo. Naštěstí jsem v lese. Deset minut vybírám použitelné klacky na kolíky. Většina jich je tak křehká, že se po doteku rozpadají, ale nakonec dám sedm kousků dohromady. Ještě že je tu tak měkká půda, co budu dělat na kamenité… To budu řešit, až to nastane. Teď rychle stavím a už za tmy večeřím. Ještě chvíli koukám do mapy na to, co mám před sebou. Na tomhle ostrově je to mizérie s vodou. Přírodní zdroje nebyli téměř nikde, ale bylo tam vždy dost civilizace. Tady ani to ne. Za devět kilometrů by měla být v jednom refugio, ale pak už ne. Ale nést vodu čtyřicet kilometrů, to už jsem párkrát absolvoval, to by se mělo zvládnout. Ještě trochu rozladěn že ztráty kolíků v devět uléhám. Začínám být z většího převýšení v posledním týdnu docela utahán, a tak usínám téměř v okamžiku ulehnutí.

15 km na trailu + 3 km mimo něj (celkem 484 km). Nastoupáno 1677 metrů, naklesáno 83 metrů.