Po půlnoci se zvedá silný vítr (3 Bf). Večer jsem stavěl za bezvětří, takže jsem moc nedbal na to, že jsem na exponovaném místě. Prostě mi stačilo, že mám hezký výhled. Začátečnická chyba. Teď jenom čekám kdy vyletí první kolík. Po půlhodině už to nevydržím, urychleně balím a vracím se pár desítek metrů zpět k turistickým přístřeškům. V tom grilovacím si stelu na jednou přípravnou lavici. K mému překvapení jsou tu i funkční zásuvky a světlo, které omylem zapnu. Nejde vypnout, je zřejmě na časovač. Naštěstí svítí jen patnáct minut. Jinak je tu navzdory stále víc burácejícímu větru venku úplně luxusně.
Ráno se kolem mě honí cáry mraků a na pozadí rudnoucí oblohy chystající se na východ slunce to působí pěkně dramaticky.
Vyrážím v 7:00. Po čase začne stezka kopírovat silnici, ale výhledy jsou tu stále úžasné.
Krátce po východu slunce zahlédnu na vyhlídce nad sebou kluka s kytarou a holky s houslemi a už slyším jak hrají
.. na playback. Evidentně se tu natáčí videoklip a já to nechci německým kolegům zkazit, tak koukám zpod horizontu, aby mě nenakoupila kamera a poslouchám chytlavou melodii. Když dohrají, nadšeně tleskám a děkuji, že mi kulturním zážitkem zlepšili ráno.
Po chvíli mě začne obklopovat zelený les. Jsem mokrý od kapradin, kterými občas procházím, slyším zpívat ptáky, cítím vůní kvetoucích květin.
Jen tekoucí vodu nikde nepotkám. V 9:45 snídám na jedné z vyhlídek. O hodinu později docházím na svůj nejvyšší vrchol na La Gomeře: Alto de Garanojay (1484 m.n.m.). Překvapuje mě, jak je přes nízkou oblačnost skvělá viditelnost. Je vidět nejen Tenerife, ale vedle ní i Gran Canaria a na druhé straně zase La Palma a El Hierro.
Těsně pod vrcholem potkám rodinku z Brna: Petru, Adama (40) a jejich synka Daniela (2).
Povídáme si a jsem nadšen, jak je jejich kluk ťapavej. Dává mi to naději, že už za rok budeme moci takhle výletovat i s naším Elániem. Cestou dolů už jdu zase otevřenou krajinou. Potkávám víc a víc denních výletníků. Tenhle kopec je tu evidentně populární. A pro mě je tato pasáž zatím asi nejhezčí z celé cesty po ostrovech. Stezka je rozmanitá a člověk má permanentní výhled do kraje.
Trail začne míjet vesnici za vesnicí, často je to jen pár baráčků podél silnice. V jedné takové zvané Chipude se v poledne zastavím na hospodský oběd. Velký zeleninový salát a olihně, to je kombinace, která se mi tu nepřejí.
Ještě tu navštívím místní kostel se zvláštním dvouloďovým uspořádáním a pokračuji v mírném sestupu od vesnice k vesnici. Je vidět, že se tu ještě nedávno výrazně hospodařilo.
Svahy jsou pokryty řadou terásek. Ještě v době kdy jsem se narodil byla La Gomera velký exportéry rajčat do celé Evropy. Ale změna klimatu už se tady výrazně projevila a velké umělé vodní kanály, které cestou potkávám, zejí prázdnotou.
Kolem půl třetí se kolem mě znovu rozprostře les. Asi po hodině nabere klesání na intenzitě, stromy jsou čím dál víc zakrslé, až je vymění křoviska a kaktusy.
Obcházím vodní nádrž Embalse de la Encantadora. Do kroku mi z reprobeden vyhrává místní mládež grilující na břehu. Grilování tu má evidentně velkou tradici. Na hrázi si spletu cestu, ale brzy na to přijdu a vracím se zpět. Ještě jeden kopeček, nastoupat 100 metrů a pak už se spustíme do městečka Vallehermoso. Tady budu zítra nastupovat na autobus, ale mně zbývá ještě dojít po silnici tři kilometry na pláž, kde GR131 na tomto ostrově končí. Cestou už se rozhlížím po místě na nocleh, ale jsou tu jen samé zemědělské pozemky, všechny evidentně soukromé a do toho se mi nechce. I když spát pod trsem banánů, to jsem ještě nezkoušel.
Na pláž docházím půl hodiny před západem slunce. Na té se také nevyspím, není písečná, ale kamenitá.
Je tu ale picknickový přístřešek s grily podobný tomu, ve kterém jsem spal na dnešek. Ještě že tu mají tu grilovací zálibu. Jenže má jen dvě stěny a je otevřen směrem k moři odkud fouká vítr. Ještě zkouším místo za místní kaplí, ale z toho si místní návštěvníci udělali toalety, takže si říkám, že trochu toho větru snesu. Navíc jsou tu zase funkční zásuvky, tak dobíjím, vařím si večeři, procházím fotky a vůbec čekám na tmu, abych si ustlal, až bude opravdu malá pravděpodobnost, že by někdo přišel.
Dlouho řeším transport na další ostrov. Není tu datový signál, takže mám k dispozici jen své výpisky z domova. Znovu procházím jízdní řády, zvažuji kombinace dopravců a na který ostrov se vydat dřív. Ale nevychází to dobře. Spoje jsou řídké a moc na sebe nenavazují. Nakonec to nechám na zítřek. Důležité je chytit ranní autobus do přístavního San Sabastián a pak budu hrát s kartami, které dostanu.
Je teplo (18°C), vítr jen mírný a já uléhám k spánku ukolébáván zvukem vln tříštících se o kamenité pobřeží. Jenže spánek nepřichází. No jasně. Dnes jsem si po obědě dál znovu kafe a znovu mi kofein brání ve spánku. Já už to kafe prostě nemůžu pít ani příležitostně.
35 km (celkem 456 km). Nastoupáno 1278 metrů, naklesáno 2380 metrů.
No jooo, kafčo, to jsme na tom stejně 🙂 . Ať to šlape ! (Irča)