Spím na třetí, nejvyšší pryčně v místnosti s devíti lidmi. Když se někdo na rozvrzaném kovové palandě otočí, celá se otřese. Ale jinak je tohle místo dobře vedené a hlavně čisté, takže se mi tu dobře spí a jsem za tu večerní zajížďku nakonec rád.
Přispím si (8:00), dlouze snídám (pět vařených vajec, šesté jsem snědl s večeří) a v 9:20 berou přímý autobus (470) do Los Cristianos. Hned po vystoupení z autobusu se na patnáct minut zakecám s Jirkou (40, Kolín) a Janou( 33, Příbram).
Zrovna se vrátili z La Gomery a sdělují mi dojmy z ní. Pak už se mi v prvním krámku podaří koupit dvou portovou USB nabíječku. DG. Dokoupím jídlo na dva dny a docourám se do přístavu. Všude plno turistů.
Kupuji lístek na trajekt a ještě si skočím do města k hladovému okénku koupit popadáka (jídlo co popadnu a jdu). Chvíli se poflakuji přístavem a v duchu hodnotím jednotlivé malé lidé, jako jsme to po přístavech dělávali s tátou. Už asi navždy se budu na lodě dívat jeho očima. V jednu odplouvám.
Ostrov La Gomera by měl být výrazně zelenější, než vše, co jsem tu doposud viděl. Trail je tu dlouhý jen 45 km, takže bych ho měl i přes dnešní pozdní start do zítřka přejít. Dnes to bude především o stoupání. Vyrazit mohu hned z přístavu, GR131 začíná přímo tady.
Do přístavního města San Sebastián připlouvám v 14:15. Ještě si vyjdu na skalk, kde trail oficiálně začíná a už šlapu ven z města. První co mě tu zaráží je velký smrad nevyvezených popelnic. Třeba jim tu stávkují popeláři.
Nastoupávát začínám už ve městě. Je polojasno, 27°C. Po dvou kilometrech vyměním městskou ulici za starou kamennou cestu strmě stoupající vzhůru.
Po šesti kilometrech stoupání zvolní a cesta se rozšíří. Sice pořád míří vzhůru, ale stoupání střídají krátké rovinky. Takové andělské schody.
Mám hezký výhled do kraje. Dokonce při pohledu na východ vidím ostrov Tenerife s důstojně se tyčící El Teide. Na okolních hřebenech se válejí mraky a obloha se za čas zcela zatáhne.
V 930 m.n.m. přecházím sedlem na severní část hřebene a jdu krásnou kozí stezkou vysekanou do skály.
Říkám kozí, ale ve skutečnosti tu na ní přede mnou utíkají jen dvě ovce.
Docházím na silnici na vyhlídkové místo Degollada de Peraza. Kousek se po silnici vracím, natěšený na teplou večeři v místní výletní hospodě. Ale paní hostinská jen vrtí hlavou, že za hodinu zavírá a tudíž už nic neuvaří. Další místo, kde si otevřeli hospodu, ale choděj jim tam lidi… Ale rozveselí mě, že mraky zase odtáhli k východu, a tak poslední kilometry dne šlapu v hřejivých paprscích slunce. Ve čtvrt na sedm docházím ke kapli Ermita de las Nieves.
Je na dalším vyhlídkovém místě a jsou tu i dva velké turistické přístřešky. Jeden klasický se spoustou stolů a lavic. Druhý je taková černá kuchyně – řada grilů vedle sebe a kamenné lavice na přípravu jídla. Takové velké piknikové místo s výhledem. Docela bych tu i přespal, ale sedí tu tři ženské, co evidentně spravují místní veřejnou toaletu. Usedám na jednu lavici a večeřím chleba se sýrem, třeba se zvednou. Už je pozdě, teď už jim nikdo nepřijde. Ale asi tuší co mám za lubem a čekají, až se zvednu já. Vzdám to první. Nejdu už moc daleko, jen pár desítek metrů.
Vylezu si z cesty na hřeben a na plácku s výhledem na El Teide stavím tarp.
Dnes usínám nezvykle brzy, oči se mi zavírají už ve 20:00.
13 km (celkem 421 km). Nastoupáno 1277 metrů.