Dnes se mi nespí dobře. Nemůže za to ani místo, ani počasí. Obojí je fajn – jasno, naprosté bezvětří, 0°C. Jen se mi hlavou honí těžké myšlenky. I kvůli tomu chodím, abych si jednou za čas měl šanci srovnat hlavu a to sebou holt nese i možnost, že se občas na povrch vyplaví dlouho potlačované záležitosti. Jsem za to vlastně rád, ve výsledku to bývá očistné a dospím se holt zítra.
Vycházím ještě za úplné tmy v 6:45. Ani nepotřebují čelovku, širokou cestu celkem jasně ozáří srpek couvajícího měsíce. Z vrcholku Teide občas zablikají čelovky těch, kdo se tam vypravili přivítat východ slunce. Koukám jak se rodí den a jak se přede mnou ze tmy vylupuje westernová krajina.
V 7:10 opouštím širokou cestu a vydávám se úzkou serpentinou na hřeben na jižní straně. Vystoupám dvěstě výškových metrů, projdu sedlem (2418 m.n.m.) a v 7:40 pokračuji na druhé straně sestupem traverzem po hřebeni.
Je zcela jasno, bez mráčku, a tak vidím na osídlené pobřeží sebou. Na východě dokonce zahlédnu, jak se pod sluncem rozkládá Gran Canaria.
Přecházím pole tvořené černým popelem na kterém vůbec nic neroste.
Za ním zahlédnu skupinu holek, jak zrovna bourají strany. Mezi nimi je i jeden tarp. To se tu moc nevidí. Nějak mě napadne, že trap budou mít určitě Češky a tak pozdravím hlasitým „Ahoooj“ a v zápětí se mi dostane stejné sborové odpovědi. Holky jdou Tenerife ve stejném směru jako já a dnes mají před sebou předposlední den na trailu. Dokonce se ukazuje že jedna z nich (Martina) se zná s mým parťákem z Hayduke Trailu s Footprintem.
Ve výšce 2000 m.n.m. se vrací borovicový les. V deset potkávám dalšího Čecha: Honzu (44, Praha) PCT class 2023, který má dnes naopak svůj první den na přechodu z jihu na sever.
Před jedenáctou dorážím do pěkného městečka Vilaflor de Chasna. V krámě si kupuju snídani, na náměstíčku si ji sním. Dorazí skupina čtyř českých holek. Ukáže se, že je to odtržená část partičky té předchozí dívčí skupiny. Chvíli si povídáme, holky tu zůstávají na noc, já pokračují dál. I nadále pak potkávám spoustu Čechů, jako bych kráčel po Krkonošské magistrále. A když neslyším češtinu, tak alespoň polštinu.
A pak nastává přehlídka všeho toho, jaký trail vlastně může být.
Samozřejmě převážně klesám, ale tu jsou to serpentiny, tu traverz svahem, tu běžím na vrchu ostrohu vybíhajícího do údolí, pod nohami štěrk, písek, kamení, jehličí…
A je stále jasno a je na co koukat. Zábava.
V půl třetí si chci dát oběd v hospodě El Dornajo v Ifonche, ale mají plno a bez objednaného stolu mě neobslouží. Tak si dám alespoň rychlé pivo. Byť rychlé v podání španělského pana barmana znamená, že ho čepuje deset minut. Jak vyrazím dál, hodinky mi začnou oznamovat bouřkové varování – tlak rapidně padá dolů. V tu samou chvíli se na mě z údolí natlačí mrak. Ale snad to reálně neznamená nic v seriózního. Ani se nestačím rozkoukat a už jsem z mraku venku.
A pak přichází dnešní setkání nejmilejší. Zrovna klesám traverzem ve svahu, když se zpoza oblouku vynoří Bára, Jůlinka a Jarda – rodina na trailu. Moji trail angels z cesty po hranici ČR. Tenkrát jsem byl na jednu noc u nich doma pod Cínovcem hostem a od té doby jsme v kontaktu. Jarda, jako pravidelný čtenář deníku věděl, že budeme ve stejný čas na stejném místě a že bychom na sebe mohli narazit. A ono to vyšlo!!
Máme velkou radost, půl hodiny švitoříme na úzké pěšině nad údolím o všem možném – o trailu, o rodině, o vybavení… Byli bychom tam stáli doteď, ale čas nás tlačí, tak si ještě uděláme fotku a jdeme každý svým směrem. Je čeká jejich první noc na cestě a mě ta poslední na Teneriffe.
V 17:00 docházím do města Arona (620 m.n.m.) kde Teneriffská GR131 končí. Zítra budu z Los Christianos přeplouvat na ostrov La Gomera. A dnes se nutně potřebuji vyspat pod střechou. Jednak potřebuji sprchu, ale také mi dochází elektřina. Vzal jsem si slabší (a lehčí) solární panel, než na předchozí dva výšlapy s tím, že tu přece bude slunce dost. Ale on mou spotřebu pokrýt nestačí. Buď jdu víc ve stínu (stromy), nebo mám větší spotřebu. Je pravda, že letos mám poprvé nutkání volat dvakrát denně domů. Každopádně potřebuji nutně dobít baterky. Jako obvykle jsem nechal zařizování noclehu na poslední chvíli a všechny slušné nabídky v Los Christianos už byly rozebrané. Teda zbyl tam jeden hostel, ale ten měl tak strašidelné recenze, že raději volím spaní v sousedním městě. Autobusová doprava je tu laciná a spolehlivá. Usedám ve stínu stromů se zakoupenou studenou limonádou a čekám hodinu na autobus. Na přestupu na spoj zpoždění a já pak musím přestupovat ještě jednou. Zkrátka na hostel Ashavana Nest v El Medáno se dostávám až v půl deváté. Dávám si závazek, že se do budoucna naučím řešit ubytování s větším předstihem, abych si ušetřil tyhle zbytečný štrapáce.
Ale tím to pro dnešek nekončí. Na hostelu zjišťuji, že jsem si omylem zarezervovala postel v ženském a ne smíšeném pokoji. Ono už tedy ani nic jiného nebylo k dispozici. Vypadá to, že mě bez milosti pošlou na ulici. Naštěstí si jedna holka ráda polepší a vymění si se mnou zarezervovanou postel ve smíšené ložnici.
Jako první věc jdu zavolat domů. V zápětí zjišťuji ještě vážnější problém. Moje USB nabíječka nefunguje. Čili s ní nedobiji vůbec nic. Vybíhám na ulici do velkého supermarketu, jestli USB nabíječku neprodávají. Prodávají. Ale jen do zapalovačového konektoru v autě. Kluk na recepci (Lukas, 25, Německo) mi nabízí přes noc k zapůjčení svou. To řeší bezprostřední problém. Zítra jsem chtěl jet ranním trajektem v 8:30. Na internetu objevuji krám s elektronikou, který by měl mít otevřeno i zítra, v neděli. Otevírá v 10:00. No tak si přispím, udělám si zítra NERO a odplují až v jednu odpoledne. Snad všechno vyjde.
Teď už si jdu konečně udělat večeři z nakoupených zásob a pak si dát dvojitou sprchu. Pračka žel v tento moment není k dispozici. Snad to lidi kolem mě nějak přežijí. Chvíli se ještě stihnu popovídat s lidmi z celé Evropy (to mě na hostelech pořád nejvíc baví) a v jedenáct Lukas zavelí noční klid a všichni se odeberou spát.
33 km (celkem 408 km). Nastoupáno 961 metrů, naklesáno 2491metrů.
Bylo to mile setkání i pro nás. At se daří, Martina