Čekal jsem, že bude v noci větší zima. Přece jen spím v 1558 m.n.m. ale bylo 8°C. Vstávám v 6:50 a o čtyřicet minut později pokračuji stezkou traverzujíce svah.
Občas vyhlédnu mezi stromy do údolí pod sebou, kde se do nekonečna táhne jednolitá vrstva mraků. Vizuální dojem je takový, že jdu kousek od břehu moře. To se“rozestoupí“ až kolem deváté.
Ve svitu slunce mě zdraví i mohutná Teide.
Také potkávám prvního chodce od chvíle kdy jsem včera vyrazil z La Esperanzy. Je to Ralf (55, Nizozemsko) přecházející ostrov v opačném směru.
Do devíti byla cesta lehká houpačka nahoru dolů, ale pak už převážně sestupuji. Řekl bych, že v těchto místech byl požár intenzívnější. Rozhodně jsou zde jeho následky patrnější. Některé stromy jsou tak prohořelé, že bych si pod ně nelehl ani náhodou.
Je to znát i na kondici stezky, která je jinak evidentně velmi dobře udržovaná. V deset se napojují na širokou lesní cestu. Docházím k ohořelému turistickému přístřešku Pero Gil. Doplňují vodu z kohoutu do kterého je opět sveden místní pramen. Dlouze snídám. Najednou se kolem začnou rojit denní výletníci. Aby ne. Kousek za přístřeškem je parkoviště u kráteru La Caldera, kde již stojí spousta aut. A je tu i autobusová zastávka. No, moc mě to netěší. Jak sestupuji dále míjím řadu lokální stezek a zvýšená návštěvnost se zde projevuje i spoustou použitých kapesníčků poházených podél cesty. Borovice ustupují a opět je nahrazuje vřesovec a vavříny. Zároveň mizí stopy po požáru. Procházím kolem řady oplocených objektů vesnice Aguamansa. Několikrát překračují jako had se linoucí, do země zpola zapuštěný akvadukt Canal de Aguamansa.
Přižene se mrak a teplota se drží na 18°C. Upřímě, tahle pasáž mě moc nebaví. Je to jako procházet nějaký příměstským parkem. Doklesám na výšku 1000 m. n. m. a znovu začnu stoupat. Kolem jedné hodiny a o dvěstě metrů výše to znovu začíná být zábavné. Vrací se borovicový les a opouští mě mrak. Už je to zase úzká pěšina, mizí denní turisté mizí použité kapesníčky podél cesty. Stále vytrvale stoupám a vím, že to budu dělat několik následujících hodin. Ve dvě si dávám kratičkou půl hodinovou pauzu na studený oběd.
Přibývá kamenů podél cesty, objevují se skalky. Borovicový les je řídký a stezka se klikatí stále vzhůru. Poslední fáze stoupání prochází lávovým polem.
Ve 2000 m.n.m. opouštím hranici lesa, vstupují v 15:35 na území národního parku El Teide. O pár metrů výše přicházím na silniční křižovatku. U ní stojí velká restaurace El Portillo. Dovnitř mě to neláká, ale dám si na její terase na oslavu dokončeného kilometrového výstupu malé pivo a obloženou bagetu.
Najednou je celá krajina jako proměněná. Jako bych se vrátil na Fuerteventuru. Nebo možná přes oceán do Nového Mexika. Jsem opět v pouštní krajině, šlapu po písečné široké cestě, která je lemována skalnatým hřebenem. Kolem rostou jen zakrslé keře.
El Teide už je tak blízko, že vidím sloupy lanové dráhy a její cílovou stanici pod vrcholem, kam se masově nechávají vyvážet turisté. Čím dál tím víc jsem přesvědčen, že vynechat tuhle alternativu bylo správné rozhodnutí.
Zmizelo klasické červenobílé značení, nahradily ho pouze šipky národního parku. Musím častěji kontrolovat mapu. Jdu takhle jedenáct kilometrů a moc se mi to líbí. Po té, co jsem celý den klesal nebo stoupal je příjemné jít chvíli po rovině. Při západu slunce v 19:00 si nacházím na kraji malého kaňonu plácek k přenocování. Dělám si večeři a pozoruji jak protější skálu ozařují poslední paprsky dne.
Zítra se přiblížím svému cíli na Tenerife, kontroluji si spojení na další ostrov. Dneska jsem příjemně ucaprtaný. V peří jsem už před devátou hodinou.
37 km (celkem 375 km). Nastoupáno 1812 metrů, naklesáno 1228 metrů.