V hostelové ložnici bez oken bylo trochu dusno, ale měká matrace mi to vynahradila. Ani jsem nepotřeboval špunty do uší. Vstávám v 7:00 a dopřávám si dlouhou snídani. Nechci své spolunocležníky budit balením.
Přede mnou je na Gran Canarii 73 km. Tady si konečně užiji hory. Tahle etapa GR131 tu byla dovybudována teprve nedávno a já jdu podle staršího průvodce, který vede v první půlce jinudy. Začíná kopírováním trailu Camino de Santiago de Gran Canaria z jihu ostrova od majáku v Maspalomas.
U snídaně si povídám s Madlen (48, Švédsko), která měla tři neděle na to prochodit si Gran Canarii křížem krážem. Už se vrací domů, a dává mi pár rad ohledně cesty. Hlavně mě uklidňuje, že konečně můžu počítat s přírodními zdroji vody.
V 9:00 opouštím hostel a o čtvrt hodiny později usedám na autobus linky 30, vezoucí mě na jih. Jede po dálnici, docela rychle to utíká.
Cestou si jen tak pro zajímavost prohlížím v mapě, kudy vede nově vyznačený trail a světe div se, vypadá zajímavěji, než ten můj v průvodci. Impulzivně se rozhoduji a na první zastávce vystupuji. Hledám nový spoj a dalším přeplněným autobusem (linka 1) se vracím k letišti na zastávku Bajada del Burrero. Tohle je větší courák, tak alespoň vidím, jak žijí místní. Paní na sedadle vedle mě sleduje na telefonu klasickou španělskou telenovelu, tak to mám i s kulturou. Jen musím pečlivě sledovat kudy jedeme, abych dal včas znamení panu řidiči. Bez vyžádání tu autobus nikde nestaví.
Vystupují v 10:50 a pak ještě dva kilometry kráčím k moři, kde je na Playa Burrero oficiální start nově ustanovené stezky.
Vracím se téměř stejnou cestou do města. Vím že jsem si to mohl ušetřit, ale já holt nedokážu žádnou část trailů vynechat, pokud je to jen trochu možné. Jak jsem kousek od letiště tak mi nad hlavou mi prolétá jedno letadlo za druhým.
Ještě se zastavím v místním Lidlu pro oběd na později. Z regálu na mě svůdně pomrkává půllitrový jogurt, ale stejnou chybu dvakrát neudělám. Raději sáhnu po bezpečnějších banánech a mandarinkách. Ve čtvrt na jednu opouštím města. Vcházím do úzkého údolí Guayadeque, kterým se klikatí prašná cesta. Pohled na hory přede mnou mě trochu zarazí – visí nad nimi těžký dešťový mrak. Ale Norové vytrvale tvrdí že bude jenom zataženo a nesprchne z toho. No uvidíme. Slunce se skrývá pod mrak, alespoň se mi jeho stínu lépe šlape (25°C). Jak je trail zcela nový, jeho značení je perfektní. Řekl bych, že četnost výskytu značek a ukazatelů je ještě větší, než na jaké jsme zvyklí doma se značkami klubu českých turistů. Co mě ale nadchne nejvíc je překvapivé množství zeleně kolem mě. A už vůbec není tak povadlá jako byla na Fuerteventuře.
Pozvolna nastoupávám a tak tomu bude po zbytek dne. Dokonce potkávám tekoucí potok!!! Zakrátko se přede mnou objeví městečko Agüimes do kterého se dostávám v jednu. Tady se mi líbí. Usedám v malém parku před kostelem a dávám si studený oběd z donesených zásob. Sleduji přitom dělníky jak staví pódium pro nadcházející masopustní slavnost (čti carneval).
Jak pokračuji dále, stává se údolí stále zelenější. Dost toho tu kvete. Nemůžu být spokojenější.
Po dalších pěti a půl kilometrech vcházím do usedlosti Barranco de Guayadeque, jejíž domky jsou zapuštěny ve skále. A to včetně kostela. Takový malý Hobitín.
Stezka se stále zužuje a už se z ní stává horská pěšina. A já vcházím do mraku.
Stoupání se stává strmější. Po nějaké chvíli můj krok měkne na jehličí které pokrývá stezku a ta je místo vyskládaných kamenů lemována popadanými šiškami.
Vystupuji z mraku, ale teplota stále klesá (15°C). V jednom úseku je cesta obehnána tabulemi s nápisy, že je tu zakázán průchod soukromým pozemkem Naštěstí jsou cedule směřovány do směru ze kterého vycházím, tedy tento zákaz podruhé porušit nemohu. Evidentně tady došlo nedohodě budovatelů stezky a majitele pozemku.
Po 18:30 konečně dostoupám na Montañon Bajo (1753 m.n.m.) a dále pokračují po hřebeni.
Podaří se mi dokonce chytit poslední paprsky slunce. To už mě ale moc nezahřeje. Je 10°C, ke slovu přichází bunda, teplá čepice a rukavice. A to jsem si ještě včera myslel, že právě ty nesu zbytečně. Ale výhled tady stojí za to. Pokračují po hřebeni po široké cestě, která se mění v silnici. Západ slunce mě zastihne v sedle Degollada de Bermeja (1773 m.n.m.) v 18:55.
Na nejvyšší vrchol Gran Canarie Pico de la Nieves (1945 m.n.m.) docházím téměř za tmy. Tady už jsem o výhled ochuzen. Ani ne tak proto, že se setmělo, ale hlavně protože jsem opět obklopen mrakem. Ke slovu přichází čelovka a já začínám mílový sestup k mému dnešnímu cíli. Nebudu lhát je to trochu náročnějších. Stezka se ve tmě a v mlze ztrácí, mrholí a já se nutím nespěchat, abych na navlhlých kamenech zbytečně neuklouzl. Po půl míli mi to usnadní přátele ze spřáteleného běžeckého kmene. Zřejmě se to poběží nějaký závod a cesta je vyznačena malými praporky které se ve svitu čelovky rozzáří. Jakoby mi na cestu svítili Karafiátovi broučci. DG! Mrholí a je 5°C.
Ve 20:00 konečně docházím k Refugio Díaz Bertrana. Těším se na střechu nad hlavou. Jaké je ale moje zklamání, když nacházím jen dvě zamčené budovy. I tady je evidentně před sezónou. Chvíli kolem pobíhám jako hladový pes a hledám nejvhodnější plácek na stavbu tarpu. Alespoň je to tady dobře chráněné před větrem, který ještě o pár metrů výše pěkně fičí. Dneska si dávám na stavbě obzvlášť záležet. Daří se mi tarp dobře vyvázat mezi stromy a několikrát ho pečlivě překolíkovávám. Hraju si, až mám uvnitř opravdu královskou komnatu. Právě včas. Ani ne za pět minut poté co za sebou zavřou plachtu se spouští déšť. Jsou to jen krátké přeháňky, ale trvají následující tři hodiny. Pod plachtou je mi dobře. Rychle se převlékám do spacího nepropoceného oblečení a vařím si velký nášup teplé večeře. A pak už se jen tetelím pod teplým quiltem. Chtěl jsem hory, mám hory. Usínám v půl desáté zcelá spokojen.
32 km (celkem 271 km), nastoupáno 2036 metrů.
Nádhera 😃