Dost jsem se obával, zda mi přes noc vydrží kolíky jen zpola zabodnuté do kamenité půdy. Je pravda že většinu práce za ně udělali kameny na ně navalené, ale tarp mi vydržel stát celou noc. Naštěstí nebyl žádný silný vítr, jen vytrvalá 2 Bf směrem od moře.
Vstávám o hodinu dřív než obvykle, přeci jen si chci dát hodinovou rezervu na autobus, kdyby se cestou vyskytly nějaké komplikace. Vyrážím za svitu čelovky a první třičtvrtě hodinu traverzuji po úzké pěšině v příkrém svahu hřebe kopírujícího pobřeží. Poté se pěšina dostane na rovinu. V jednu chvíli se vedle mě, ještě za tmy, rozeštěká snad 20 psích hlasů. Štěkají, vyjí, připadám si jak v románu Jacka Londona. Zřejmě nějaký psí útulek.
V 7:33 vychází slunce a já za čtyřicet minut zastavuji a vařím si snídani. Pozoruji u toho moře a naslouchám táhlému zvuku přicházejících vln.
To už jsem těsně u moře a jak k němu svažují vyschlá řečiště, co chvíli klesám a stoupám – deset metrů nahoru, deset metrů dolů.
Také se v čím dál větší míře objevují zaparkované obytné dodávky. Jejich obyvatelé už se probouzejí. Občas se někdo koupe v moři, tu a tam je vidět surf. Tahle část cesty je velmi romantická, zvlášť když je den ještě mladý a čerstvý. Posledních pět kilometrů už před sebou jasně vidím svůj cíl – maják Faro de Jandía.
Ještě než k němu dojdu, zažiji malý šok. Najednou se ocitám v zázemí filmového natáčení. Jako bych se probudil z hezkého snu a byl najednou zpátky v práci. Všude kolem mě jsou zase ty povědomě vystresované a nevyspalé tváře. Filmaři jsou všude na světě stejní. Okamžitě jsem schopen říct, který z nich dělá grip, kdo je gaffer, asistent režie a kdo runner. Naštěstí vím, že tohle natáčení se mě ale opravdu netýká a s ulehčením pokračuji dál.
Ve čtvrt na dvanáct docházím do cíle, k majáku na nejjižnějším cípu Fuerteventury. A tím mám dojitý druhý ostrov ze sedmi. Fuerteventura byl rozhodně rozmanitější než Lanzerote. A věřím, že následující Gran Canaria bude ještě zajímavější. Snažím se ho zahlédnout, ale je 80 km odtud, je to největší vzdálenost mezi jednotlivými ostrovy a nejsou pro to dobré podmínky.
Taky to znamená, že mi právě začíná druhá část mého NERO dne. Dnes už jen transport a odpočinek. Využívám čas a zařizuji si hostel v Las Palmas. A pak už jenom čekám na autobus. Úderem poledne skutečně přijíždí … monster truck.
Jako bych se chystal na safari. Když pan řidič spustí motor, zase jednou lituji, že sebou nemám žádný zvukový recorder. Spustí se takový koncert lomozu a pazvuků, že kdybych to některému režisérovi nabídl do filmu, obviní mě z laciného přehánění. Ale je fakt, že standardní vůz by tu cestu asi nezvládl. Chápu proč jsou tu tak populární jízdy na čtyřkolkách. A pan řidič se s tím nemažeme. V úzkých serpentinách nad srázem bere zatáčky téměř smykem. Nevím zda se bát, nebo si vesele plout na vlně adrenalinu. Občas prudce zabrzdí, to když se před ním v protisměru objeví nějaký vyděšený turista v malém autíčku z půjčovny, který pak zoufale couvá, jen aby se mohl postavit do nějakého širšího místa a umožnil tak autobusu průjezd.
Jedeme velkou objížďkou a tohle rodeo trvá hodinu a půl.
V Morro Jable se oklikou přes město (ve dne má vlídnější tvář) vydávám do přístavu.
Kupuji lístek na trajekt a hodinu čekám na nalodění. Dopisuji deník a zkouším se dát do řeči s jedním Španělem, podobně špinavým jako já, co je tu s podobně zaprášeným batohem. Ukáže se, že je neslyšící. Díky Sarah, se kterou jsem šel část CDT, sice umím základy znakové řeči, jenže anglické a ta se od té španělské dost liší. Ano, každý jazyk má svou znakovku. Ale i tak si trochu popovídáme. Říká, že už končí svou měsíční cestu a jak se těší že se dnes vyspí pod střechou. To já také.
V půl čtvrté se naloďuji na trajekt a o půl hodiny vyplouvám. Tahle cesta trvá dvě hodiny. Chvíli se flákám na otevřené palubě, ale jak mám rád lodě a nějaký čas jsem na těch malých strávil, tak tyhle velké krabice mě nikdy neuchvacovaly. O to víc závistivě pokukuji po malých plachetničkách, které občas míjíme. Ale většinu času trávím uvnitř dopisováním deníku, odloženého ze včerejška.
V šest přistáváme v Las Palmas a musím uznat, že posádka lodi zadokovala s tou svou “almarou” naprosto luxusně, to zase klobouk dolů. Beru autobus do centra a za 40 minut už se ubytovávám v hostelu Compass house. Nejprve sprcha, potom praní prádla (mají ho v rámci hostelu) a pak si nechávám od slečny recepční doporučit hospodu, která není turistická a finančně mě nezrujnuje. Je to pivnice Cerveceria Y Picoteo Te Lo Die Perez. Sice mě zarazilo, že jako první pivo na čepu (a nejvíc promované) mají Staropramen, ale nakonec mi přinesou nějakou IPU, která je fajn. To je i ta chobotnice, co si k ní dávám. Cestou zpět na hostel ještě kupuji v krámě hromadu salátu, který hned na hotelové kuchyňce zpracuji.
Teď už jen odpočinek a těšení se na třetí ostrov ze sedmi.
19 km na trailu + 5 km po městě (celkem 239 km)
Ahoj na trail, tesim se na cast Gran Canaria, kterou jsem sla, urcite se ti bude moc libit. 😉 A uplne chapu, jak pises, ze mas s typem krajiny spojene zazitky.. Ostrovy, ktere jsi prosel mi prijdou zajimave a je fajn mit je v nohach. At to slape! 🙂