Nevím jestli je to vším tím včerejším vzrušením, nebo kafem co jsem si dal po obědě, ale nedaří se mi pořádně usnout. Po chvíli vzdávám počítání oveček a začínám psát deník, ještě než nastává má tradiční deníková „noční směna“. Vítr mezitím postupně slábne.
Do rána upadne úplně. Hollywood a Lena se budí chvíli před sedmou. Narozdíl ode mě jsou zvyklí dělat si dlouhá rána, a snídaně v kempu. Loučíme se a v sedm šlapu po prašné silnici do nedaleké vesnice Cardón. Rychle ji procházím a mám intenzivní pocit, že je něco nezvykle jiné. Pak mi to dochází: provází mě mohutný zpěv ptactva, který bych tu nečekal.
Po třičtvrtě hodině chůze docházím k obřím větrným generátorům. Je u nich další přístřešek a já využívám možnost posnídat v sedě u lavičky. Pozoruji přitom mohutné sloupy a lopatky turbín, jak se lesknou v prvních paprscích slunce.
Dále je cesta mírně zvlněná bez nějakého výraznější převýšení. A ještě nějakou chvíli naslouchám mohutnému „whooosh, whooosh“, jak mi větrné lopatky rytmicky vyhrávají do kroku. Po dalších třech kilometrů mě cesta dovede k silnici a trail vede v její těsné blízkosti. Je to trochu dobrodružství, probíhají tu nějaké stavební úpravy a půda podél silnice je celá rozbagrovaná. Trail se v ní těžko hledá. Naštěstí to netrvá dlouho a brzy zase odbočím na prašnou cestu. Jenže je to past, po chvíli se trail obrátí skoro o 180° a vrací se zpátky na silnici. Skoro mám pocit, že když někdo zaznamenával průběh trailu, tak tu prostě zakufroval a později slepě vynesl zaznamenáme GPS koordináty do mapy. Držím se silnice ještě kilometr, a pak už definitivně scházím na dobrou prašnou cestu.
V půl jedenácté mě dovede do turistického resortu La Pared.
Koupím si chléb a sýr k obědu a k svačině si vezmu velký jogurt. Vzádu v hlavě se ozývá slabý hlásek, že to není ten nejlepší nápad na světě. Arogantně jej přeslechnu a jogurt na místě spořádám.
Následuje 16 kilometrů dlouhá písečná pasáž. Je to taková ta klasická pouštní krajina bez jediného stínu. Naštěstí je písek ve většině případech na povrchu ztvrdlý a dobře se po něm jde. Ale jsou tu i pasáže, kde se do něj bořím a jsem rád, že v mých botách není ještě žádná díra a že mé návleky dobře zabraňují pronikání písku do bot vrchem. Občas se kolem prožene pár jezdců na motorkách.
Vane studený vítr. Sice je to jen 2-3 Bf, ale vítr mi bere výrazně teplo tak, že si i v plném slunečním žáru beru bundu. Na obzoru se tyčí desítky větrných generátorů. Ostrov je v těchto místech už velmi úzký, koukám na moře po levé i pravé ruce.
Někomu by tato pasáž mohla přijít fádní, ale já mám s tímhle charakterem prostředí spojeno tolik vzpomínek, že mě to baví.
V jednu usedám na rozpálený kámen a rychle obědvám zakoupený chléb a sýr. Za dvacet minut pokračuji, když tu se o slovo přihlásí dopolední jogurt. A ne nijak potichu. Zařve pěkně nahlas, že se dám do okamžitého sprintu. Zvládnu to tak 25 metrů od cesty a už letí dolů kalhoty a já zaujímáme dřep. Když jsem v té nejméně důstojné pozici … vynoří se zpoza duny policejní auto a důstojnou třicítkou projede kolem. Páni policisté se usmívají, já se usmívám, oni mi zdvořile kynout, já zdvořile pokynu jim. Scéna jak z bláznivé komedie. Když je po všem, zahladním lopatkou stopy jogurtového incidentu a pokračuji dál, jako by se nechumelilo. Mohl jsem si tu historku nechat pro sebe. Ale i takovéhle zážitky k trailu patří.
V půl třetí docházím k nízkému hřebenu, jihovýchodní směr změním za jihozápadní a vyschlým řečištěm docházím po další hodině a čtvrt na mořskou pláž. Je to pro mě na trailu dost nevšední zážitek.
Dál kráčím po pláži a jednoho páru se ptám, jestli je voda dostatečně teplá na koupání. Dostane se mi rozpačité odpovědi, že pokud se budou držet na kraji na prohřátém písku, tak je to zvládnutelné. Když poděkuji a odcházím, zaslechnu za sebou české: „Na to se dá těžko odpovědět, že jo?“ Tak se ještě otočím a dodám už po našem „Když já taky kládu tak těžké otázky, že jo?“. Ale do vody musím. Už proto, že jsem se nemyl celý týden. Zprvu se mi to zdá studený, ale pak se ve vlnách raduji dobrou čtvrt hodinu. Ještě tři a půl kilometru jdu, chvíli po pláži, chvíli po valu nad ní, když si v půl šesté říkám, že bych tu vlastně mohl přespat.
Dalších dvanáct kilometrů jsou jen hotely, restaurace, město. A zítra mi to vyjde akorát na konec Fuerteventury. U pláže jsou tu z kamenů vyskládané kruhové zástěny proti větru pro relaxující turisty. Ideální místo na nocleh, říkám si a hned se do jedné usalaším.
Jenže jak si tak kontroluji plány, dochází mi, že zítra vlastně musím chytit trajekt na Gran Canarii. Ten jezdí z města Morro Jable, které právě leží přede mnou, v 11:00 a 16:00. Ale pokud nechci od majáku na konci ostrova, kde tato etapa končí, jít zpátky pěšky, musím tam v poledne chytit autobus do města. A v tuto chvíli mám k majáku ještě 31 kilometrů. To mi nevychází. Po tříčtvrtě hodině mudrování se zvedám pokračuji dál. Sice to znamená dostat se za Morro Jable až za tmy, ale je to ta nejlepší varianta. Pokud nechci ztratit jeden den jen transportem. Pokračuji po pláži a když padne tma, procházím kolem turistických velkovýkrmen.
Ve městě jsem v půl osmé. Najednou jsem se ocitl v jiném světě. Ozářené obchody s pozlátkem, restaurace vedle restaurace, promenáda plná turistů. Babylon jazyků ve kterém suverénně kraluje polština.
Ale pak se dostávám do klidnější části města s malými hospůdkami, kde bych si klidně i sedl. Ale než se k tomu odhodlám, už se škrábu na stráň nad město, přímo nad přístavem, ze kterého budu zítra odplouvat. Nacházím první trochu rovný placek, stavím tarp, přičemž se s vypětím všech sil snažím zatlouct kolíky do kamenného podloží. Dnes nepostavím úplně krásný tvar, ale na ochranu před rosou a větrem to stačí. Pode mnou je ukotven trajekt firmy Fred Olsen se kterou zítra popluji a z druhé strany města na mě přátelsky pomrkává maják. Do cíle mi zbývá 19 kilometrů. To do dvanácti zvládnu. Usínám ve 22.00, s „otevřeným hangárem“ (nezavřený tarp). Psaní deníku dnes odkládám na zítřek, dnes se chci dobře vyspat. A zítra mě čeká NERO den – půl den chůze, půl den odpočinku.
48 km (celkem 219 km)
jejda, to byla skoda se tam nevyvalit nekde na plazi a preckat noc s pohledem na ocean:)
v tehle casti jsou fakt pekne, ale chapu.