Kanárské ostrovy GR131 – 5. den

Včera jsem postavil tarp s větší mezerou od země. Vzduch mi uvnitř lépe cirkuloval a já pak měl minimální kondenzaci.

Ráno nepotřebuji budík. V půl šesté spustí brigáda kohoutů soutěž o nejhlasitější zakokrhání. Ale já se jejich nátlaku nepodvolím a vstanu si tak, jak jsem zvyklý. V 7:00 šlapu. O čtvrt hodiny později již procházím vesnicí Valle de Santa Inés. Dál šlapu asfaltovou silnicí, lehce stoupám v dlouhých serpentinách. Konečně se kolem mě začínají zvedat nějaké kopce. Asfalt ale naštěstí netrvá moc dlouho. Po další čtvrthodině se trochu zamotám. Trasa byla velmi pravděpodobně přealožená a já se držím staré značky, která vede jinudy, než mapa. Dostanu se k někomu na hospodářství – ano tady už se zase hospodaří – ale naštěstí nikoho nepotkám a podaří se mi napojit zpět na trail. Tentokrát je to úzká, v serpentinách se klikatící stezka.

Po 370 výškových metrech přecházím v 8:15 svůj první hřeben (610 m.n.m.). Pozdravím dva do bronzu zvěčnělé domoradce a koukám se do údolí za sebou, jak ho zalévají první paprsky slunce.

Traverzem podél hřebene postupně sestupuji do vísky Betancuria z počátku 15. století. Cestou potkám jeden pár, který tu nocoval pod stanem a právě snídá. Prohodíme pár vět a já vcházím do Betancurie. Je to evidentně oblíbená turistická destinace. Takový miniaturní Český Krumlov.

Všechno je tu načančaný, navoněný a na tak malé ploše je tu neuvěřitelné množství hospod. Ale všechny otevírají až tak kolem jedenácté. Krám s potravinami veškerý žádný. Opět marně sháním zdroj vody. Je tu sice kašna, ale voda silně páchne chemikáliemi. Nakonec se mi podaří objevit místního chlapíka na dvorku, který mi vodu ochotně doplní. Nastoupám pár desítek metrů nad vesnici a vařím si snídani.

Pokračují prašnou cestou na nejvyšší vrchol trailu na Fuerteventuře: Morr del Cortijo (637 m.n.m.). A pak chvíli kráčím přímo po hřebeni.

Zase mám jednou královský výhled na všechny strany. A zase scházím dolů, tentokrát do úzkého údolí, kde dokonce roste pár zakrslých borovic. Kromě palem jsou to první stromy, které na ostrovech potkávám.

Dneska mě to hodně baví. Oproti monotónnímu včerejšku je to hodně pestré, stezka stále mění charakter, kroutí se, běží nahoru, dolů… Po většinu času je to upravená pěšina lemovaná vyskládanými kameny.

Na dně údolí kráčím vyschlým korytem řeky paralelně vedle silnice. Ale je tak pod její úrovní, že ji ani nevnímám.

Najednou je kolem dost zeleně. Po čtyřech dnech, kdy jsem kromě políček a pár palem prakticky žádnou nezahlédl, je to doslova šok. Pravda, je trochu povadlá, kraluje tu tamaryšek, palmy a kaktusy, ale i tak je to najednou úžasný pohled.

Taky mě fascinuje, kolik je tu klasických větrných pump. Narozdíl od těch, které jsem potkával na jihu Spojených Států, jsou tady všechny funkční.

Už jsem zase v civilizaci, ale je to jen pár baráčků podél cesty. Ve vísce Vega de Rio Palme nakouknu do kostelíka a pak mě zláká příjemně vyhlížející bar Don Antonio. Dnes pro mě bude vařit někdo jiný. Usedám do stinné zahrádky a relaxuji. Hostinský se nijak nehoní a mně to nevadí. Dnes jsem si slíbil menší kilometráž, tak kam spěchat. Sedím v chládku a poslouchám vítr ve větvích palem nad sebou. A když k tomu dostanu velkou nálož čerstvé zeleniny, mé nadšení nezná mezí. Siesta se mi protáhne na devadesát minut.

Chvíli šlapu asfalt, ale ten se po dvou a půl kilometrech zase mění na úzkou kamenitou stezku, která v serpentinách prudce stoupá na hřeben.

V sedle Degollada de los Granadillos (479 m.n.m.) potkáváme miniaturní nouzový přístřešek a volně se pasoucí kozy.

A už zase šupajdím dolů. Už jsem se zmínil, jak mě to dnes baví? Baví. Už si zase zpívám nahlas do kroku.

Procházím vsí Toto a pak opět vyschlým říčním korytem do městečka Pájara. Zajásal jsem, když mi mapa ukázala, že je tu veřejný kohout s pitnou vodou. Kohout jsem našel. A u něj velký nápis, že voda pitná není. Stejně netekla. Řeší to obchod (Spar). Beru i chleba a sýr na svačinu (tu si dám ještě ve městě) a na večeři.

Když vycházím (16:10), potkávám dvojici se kterou jsem si ráno chvíli povídal před Betancuriou. Jsou to Dominik aka Hollywood (34) a Lena (26) z Německa. Hollywood loni absolvoval PCT, takže máme téma a srovnáváme naší zkušenost: PCT loni a před devíti lety. Jsme tak zabráni do hovoru, že míjíme přístřešek, kde jsem dnes chtěl nocovat. Slíbil jsem si přeci kratší den. No upřímně, míjím ho hlavně proto, že v něm zrovna probíhala nějaká slavnostní párty. Bylo to tak absurdní jak to zní. Tak automaticky pokračuji s Lenou a Hollywoodem. Nastoupáváme na hřeben, zvedá se vítr a když se ohlédneme za sebe, spadne nám brada. Obzor se černá dešťovými mraky.

Tohle jsem tu dnes nečekal. Zvedá se vítr a spadne pár kapek. Trvá to přesně půl minuty, jen ten vítr stále sílí. Hollywood s Lenou se rozhodnou přečkat noc skrytí před větrem v jedné proláklině a tak si ve čtvrt na šest děláme památeční fotku a loučíme se.

Dál šlapu po hřebeni a vítr už má sílu 6 Bf, to znamená že jdu šikmo opíraje se do něj plnou váhou. Ale výhledy jsou na obě strany fantastický.

Po chvíli si všimnu, že Lena a Hollywood pokračují za mnou. Nechám se dojít a zase šlapeme spolu. V tomhle povětří je lepší držet pohromadě. Ukázalo se, že ta proláklina zas tak dobře chráněna před větrem nebyla.

Mává to s námi hezký, jsme zakuklení v neprofuku, ale při tom stále obdivujeme výhledy a máme rohlík na obličeji. Už po kolikáté si uvědomuji, jak moc mě to dnes baví.

Docházíme na vrchol Pasos (482 m.n.m.). Za ním je plácek v závětří, kam by se dva stany vešli. Co ale kdyby se vítr otočil? A hlavně už máme jiný cíl. Tři a půl kilometru odtud se pod hřebenem nachází další přístřešek. Máme čas tak akorát abychom to do setmění stihli. Takže znovu vzhůru do větru, teď už většinou klesáme, tedy kromě výstupu ještě na jeden o něco nižší vrcholek Morro de Moralito (411 m.n.m.). K přístřešku to stíháme přesně s posledním světlem (19:10).

Jsme šťastní jako blechy. Rozkládáme ležení, chystáme večeři, povídáme si. V devět jdeme na kutě.

Celou dobu mluvím o přístřešku, ale měl bych spíš říkat zástěna. Místo střechy je tu jen položený rákos, skrze který prosvítají hvězdy. „Venku“ pořád hodně fičí, dělá to velký rámus a občas zavane i „dovnitř“. Ground sheet jsem si musel přikolíkovat a oči mám plné prachu. Ještě chvíli je držím otevřen, abych zpracoval dnešní fotky a k spánku se odebírám ve 21:40 přeplněný dojmy z celého dne.

38 km (celkem 167 km)