Kanárské ostrovy GR131 – 3. den

Kolem půlnoci mě probudí plácání tarpu do obličeje. Vítr se zvedl na nárazový 2-3 Bf a jeden kolík to nevydržel. Chvíli mi trvá, než ho najdu. Pro jistotu zatěžuji i ostatní ještě dalšími kameny a vypínám za provázky omotané kolem dalších kamenů dvě extra kotvy.

Spí se mi dnes výrazně lépe. Už si zase zvykám na tvrdé lůžko, a své také dělá to že nejsem mokrý od rosy. Venku je 11°.

Jak jsem si večer slíbil, tak ráno činím. Balím ještě za tmy, a když nebe začne blednout (7:10), už jsi vyšlapuji silnicí směrem na západ. Procházím dlouhou vesnicí La Asomada roztroušenou podél silnice.

Za vsí scházím na polní cestu, nastoupávám devadesát metrů a opět jsem obklopen řadou políček, kde se intenzivně hospodaří. A na nich vidím spoustu farmářů, kteří se tam od prvního světla lopotí. To je znát zejména za širokým sedlem, kdy začínám zvolna klesat k městečku Uga.

Intenzivně černá půda (prach) je posetá nekonečným množstvím prohlubní obehnaných z části zídkou a v nich se pěstuje vinná réva.

Doufám, že Uga mi poskytne čerstvou snídani z krámku.

Ale třičtvrtě na devět je pro místního obchodníka příliš brzy. Usedám tudíž vedle kostela, snídám z vlastních zásob. Společnost mi dělá místní stařík, který sice nezná slovo anglicky, ale pořád se na sebe smějeme a mohutně gestikulujeme.

Za Ugou jdu cestou zvanou Camino de los Camellos. Je to lávové pole které protíná schůdná cesta.

Údajně tudy skutečně prochází velbloudi z Parque Nacional de Timanfaya. Je ale jen kilometr dlouhá. Zbytek cesty do nedalekého městečka Yaiza dojdu po silnici. Yaizou jen procházím.

Za ní následuje prašná cesta na úpatí hřebene. Byla by moc hezká, kdyby jí ve vzdálenosti 50 metrů nedoprovázela paralelně vedená rušná silnice. Po šesti a půl kilometrech procházím vsí La Breñas.

Následujících šest kilometrů mi snad nejvíc připomíná cestu lávovými poli severní Kalifornie. Kamení a prach, kam se podíváš a uprostřed něho se klikatí cestička. Tohle je moc hezký.

Chvíli před jednou konečně dorazím do finální destinace tohoto ostrova: Playa Blanca. Řada nablýskaných resortů mě nikterak neuchvacuje. Stavím v krámě pro čerstvé ovoce a už mířím do přístavu. V terminále si kupuji lístek a dvacet minut si na molu počkám na nalodění. A tím mám první ostrov ze sedmi přejitý. Byl přesně takový, jaký jsem očekával. Zdánlivě nehostinná krajina zušlechťovaná místními hospodáři. Malebná bílá městečka a vesnice. Zatím jsem nadšen. Jen toho asfaltu by mohlo být trochu méně, ale ani tak ho nebylo příliš.

Trajekt odplouvá ve 14:00 a o 40 minut přistává na Fuerteventuře veměstečku Corralejo.

Původně jsem plánoval zajet se ještě podívat na malý ostrůvek Lobos. Dá se obejít za dvě hodiny. Ale je ještě před sezónou a pravidelný v spoj tam v únoru nejezdí. Pouze vodní taxi a zas tak moc ho vidět nepotřebuji.

Vůně moře mě dovede do přístavní hospody. Konečně si dám něco vytaženého z vody. Konec konců, novou etapu musím náležitě oslavit. Rozhoduji se pro obrovskou grilovanou oliheň a nejituji.

Fuerteventura je nejdelší ze všech ostrovů. Přede mnou leží 156 km a charakter by měl být podobný jako na Lanzerote.

Procházím centrem města a docela mě baví. Je živé, všude plno hospod s předzahrádkami, ještě že nejdu s prázdným žaludkem. Ale pak se dostanu k rušné dvouproudé silnici a podél ní monotónně šlapu skoro dva kilometry. Ještě se kilometr motám periferií a pak už se dostávám na nezpevněnou silnici vinoucí se mezi vyprahlými kopci. Jako bych měl dejavu z jihu amerického středozápadu.

Vzpomenu si, že mám pořád ještě z noci mokrý tarp. Roztáhnu ho nad sebou, třepotá se ve větru jako národní vlajka nad hlavou atleta po vítězném závodě.

V půl šesté potkávám prvního hikera – Anna (43, Německo). Původně měli jít se svým klukem celou GR131, ale omarodili tu, on pak musel domů. Anna prochází alespoň některé ostrovy – má na to jen čtrnáct dní. Dvacet minut jdeme spolu, plácáme o všem možném. Anna se pak oddělí, jde alternativu kolem kráteru Calderón Hondo. Já pokračuji ještě dva kilometry po nezpevněné silnici, na které mě co chvíli míjejí cyklisté. Posledních dvěstě metrů jdu zase pěšinou, kde dojdu k otevřenému přístřešku. Věděl jsem o něm z mapy, ale netušil jsem, co můžu čekat. Je tu čisto, přístřešek dobře chrání před nepříjemným větrem. Rozhoduji se, že dál už nepůjdu a zabalím to o čtyřicet minut dřív, než v předchozích dnech.

Stejně už bych o moc dál jít nemohl – za další dva kilometry je město a než bych se z něj vymotal, byla by už tma. Navíc nebudu muset zítra sušit tarp mokrý od rosy. Je příjemné mít jednou takhle velký prostor sám pro sebe a nebát se, že mě někdo místní vyžene.

Večeři odbudu banánem a müsli tyčinkou, jsem pořád ještě plný pozdního oběda v přístavní hospodě. Pozoruji u toho krvavé nebe za sluncem schovaným za obzorem. Dnes v se mi bude dobře spát. Usínám ve třičtvrtě na devět.

37 km (celkem 85 km)